Na straně zla

5. Souznění

Čauky, lidi! Vážně jste mi u předchozích dílů udělali radost. Moc Vám děkuju. Nikdy jsem nevěřila, že ty hvězdičky můžou motivovat, ale píše se pak mnohem líp. Užijte si díl. Vaše Noriko ☺

Ještě jsem si zašel do sprch, kde jsem polovinu obsahu přelil do podobné lahvičky a každou si jsem dal do jiné kapsy. Pár minut po tom, co jsem se vrátil, se ostatní začali probouzet. Nikomu nebylo divné, že už jsem vzhůru, i když vždycky vstávám jako poslední.

Vyučování proběhlo celkem normálně. Nebyli jsme s nikým spojeni, takže jsem neměl důvod nějak narušovat hodiny. Opravdu jsem se těšil na konec, protože jsem chtěl pozvat Hermionu na procházku. Vím, že to asi zní staromódně, ale mně to přišlo jako dobrý nápad.
Upřímně, když jsem to pak navrhl Hermioně, vypadala nadšeně. Vzal jsem ji na dost dlouhou procházku, ale všechno to při našem povídání a držení se za ruce uběhlo tak rychle, že jsme si ani nevšimli, že už se stmívá a my už jsme pěkný kus od školy. Rozhodli jsme se přespat venku. Lehli jsme si na trávu pod velkým stromem a pozorovali hvězdy. Říkali jsme si názvy souhvězdí, předháněli se, kdo jich zná víc, a pojmenovávali nová. Byli jsme u sebe tak blízko, že jsem slyšel, jak jí tluče srdce.
Po chvíli si položila hlavu na mou hruď a já se začal prsty probírat jejími vlasy. Dlouho jsem si prohlížel každý pramínek zvlášť a obdivoval jeho krásu. Naše dechy sladily svůj rytmus a nám se při koukání na miliony blyštivých teček na nebi začaly zavírat oči.
Měl jsem asi radši zůstat vzhůru, protože vůni Hermiony a čerstvý vzduch přerušil zase ten pach. Ikdyž byl jen slabý, nešlo si ho nevšimnout. Tentokrát jsem se nikde neobjevil. Kolem mě se rozlévala jen tma. Nikdo nepřišel. Jediné, co jsem slyšel, bylo tiché zašeptání: ,,Jsi blízko. Přiveď ji."
Ten hlas nemohl patřit nikomu jinému, než obávanému Lordovi, ze kterého jsem měl husí kůži, jen když jsem na něj pomyslel.
Uvědomil jsem si důležitou věc. A to, že jsme blízko toho hřbitova. Nejspíš jen chtěl, abych přišel na tenhle fakt, protože hned potom mě nechal v klidu spát.

Ráno jsem se probudil ještě za svítání. Hermiona seděla opřená o strom a pozorovovala blednoucí modř nad stromy a kopci. Přisedl jsem si k ní a lehce ji políbil na tvář. Usmála se na mě a postavila se.
,,Půjdeme?" zeptala se.
Přikývl jsem a my se ruku v ruce rozešli dál. Vzali jsme to jinou cestou a mně až příliš pozdě došlo, že vede přímo ke hřbitovu. Zastavil jsem se asi 50 metrů od velké železné brány, kolem které vedla prašná cesta, na které jsme právě stáli. Herm se na mě podívala s otázkou v očích. Nemohl jsem jí říct, že se bojím, protože by to znamenalo přiznat se, že jsem zrádce.
Pomalu jsem se tedy znovu rozešel. Všechno se zdálo v pořádku, dokonce se ani nic nestalo, když jsme procházeli kolem brány. Už jsem si chtěl oddychnout, ale vtom jsem ucítil ten příšerný a pro mě v tuhle chvíli osudový pach smrti. Kdekdo by si asi řekl, že to není nic divného, když jsem procházel kolem hřbitova, ale ten takhle cítit není.
Ohlížel jsem se rychle kolem sebe a hledal ho. Podíval jsem se Hermioně do očí a se staženým hrdlem jí prosil: ,,Uteč."
Ta ale jen nechápavě stála a pohled mi opětovala.
,,Prosím, Hermiono, uteč. Uteč, dokud je čas," zkoušel jsem to dál a zoufalství v mém hlase bylo stále silnější.
Když už se otáčela, že mě poslechne, zamrzla uprostřed pohybu a koukala za mě.
,,To ne!" zakřičely všechny moje myšlenky naráz.
,,Draco, rád tě zase vidím," promluvil a mně došlo, že moji prosbu nikdo nevyslyšel.