Fake Dad/Niall Horan•Book 2•√

16.- Občas

Blonďák koukal již pěkný počet minut do prázdna. Teď, když si myslel, že už bude v pořádku, tak se to musí pokazit. Downův syndrom, zvládli by vůbec se o nemocné dítě? A jak to říct Zoe? Ta to neunese.

Niall se pomalu zvedl a šel do kuchyně přichystat něco k večeři- jenom při vaření si dokázal uklidnit hlavu.

Večer proběhl klidně, Zoe až podivně dávala úsměvy na každé strany ,ale její Splašené hormony už pomalu,ale jistě začaly šílet. K livancům si dala kečup, ke kterému přidala malinovou marmeládu a olizovala se až za ušima. Taky měla povídací náladu,kde Niallovi začala vyprávět o všech svých přátelích. Na druhou stranu jindy ukecaný mladík, byl nějak neobvykle zticha.

Niall
Celou noc jsem ani oko skoro nezamouřil, spíše jsem přemýšlel a snažil se vymyslet nějšetrnější způsob, jak Zoe seznámit se skutečností. Bohužel má hlavička nedokázala myslet na nic jiného,než na představu, že by Zoe kvůli mně plakala. Znova. Rozhodl jsem se,že to přenechám náhodě. Bohužel jsem pak zjistil, že náhoda je pěkná svině, která vám akorát tak podkopne nohy.

-/-/-/-/-/-/-/-/-/-

"Ni?" oslovila mě Zoe a já pouze kývl hlavou, nemohl jsem se s ní bavit,když ji něco kryju. A nebyla by to ona,kdyby to nepoznala. "Co se děje? Obvykle jsi plný elánu a usilovně pracuješ na přesídlení agentury a dnes nic." povzdechla si a usedla si vedle mne. Rukou mi na zádech začala malovat obrazce,věděla, že mi to dělá dobře a uvolní mě to, a začala mi vyprávět,co nového ve světě osobností. Já ji taky znám moc dobře, proto jsem poznal, že o rozchodu jejiho oblíbeného zpěváka s jeho přítelkyní mi nevypráví jen tak. "Jo, a taky by jsme mohli začít zřizovat pokojík." zářivě se usmála a čekala na mou odpověď.

"To víš, že jo, mamko moje. Ale do jaký barvy ho chceš, když nevíš pohlaví? Asi by bylo blbý,kdyby měl Cody růžovej pokoj s duhou a jednorožci, nemyslíš?" trochu jsem se uvolnil a řekl Zoe svou námitku.
Ta se zamyslela,ale při zmínce o
Codym se zatvářila kysele.

"Hej!" bouchla mě do ramena a doplnila mě "Bude to holka! A už mám jméno,které není ani trochu psí!" pochlubila se a ukázala své zářivé zuby. Zasmál jsem se, očka ji zářily jako dítku u vánočního stromečku.

"Tak se pochlub,třeba to nebude tak hrozné." povytáhl jsem obočí.

"Danielle." vydechla a já se hned do toho jména zamiloval. Zeširoka jsem se usmál a stáhl ji do objetí.

"Je to dokonalé, takhle se s Codym můžu jít zahrabat." odvážil jsem se ji políbit. Čekal jsem,že se odtáhne, ale ona mi je začala oplácet. Byl jsem překvapený, ale rozhodně jsem nehodlal skončit. Toto bylo vlastně od našeho usmíření jsme si vyměnili pouze takové ty dětské pusy, co se skoro nepočítají. Tohle bylo něco jiného. Byla tam vášeň, důvěra a hlavně láska. Když se Zoe odtáhla, zamyšleně se mi zakoukala do tváře. "Mil..." něco započala, ale nedořekla to. Pouze se zvedla se slovy,že je čas vyrazit a tak jsme tedy vyjeli koupit něco "našemu" nenarozenému dítěti.

-/-/-/-/-/-
Z obchodu jsme jeli s autem naloženým tak,že jsme se tam sotva vešli, ale já i přesto musel jet k nemocnici. Zoe na změnu cesty z prvu nereagovala,ale když jsem začal parkovat,tak se po mě nechápavě podívala.

"Co-" přerušil jsem ji,raději.

"Volala doktorka ,včera, když jsi byla ve sprše. Máš se dostavit na nějaký podrobné testy." vypustil jsem nakonec z pusy. Byla to pravda, jenom ne podrobná.

Zoe se zamračila, odepla si pás a silně bouchla dveřmi. Asi budu na tom zle dnes.kdybych jenom věděl, že to nebude jen dnes...

Doktorka si dovnitř Zoe zavolala skoro hned, ale ta , když jsem se začal zvedat, tak po mě hodila obličej, ať zůstanu venku.

Chvilku se nic nedělo, dokud nevykoukla doktorky hlava s tím, že mám jít dále. Nejprve jsem nechápal, ale následně ano. Dle všeho ,co jsem pochopil ji museli odebrat plodovou vodu. Nebylo to nic příjemného, dle Zoeinina obličeje, když ji do břicha píchla dlouhou jehlu. Doktorka řekla, že by bylo lepší, abych ji dal ruk,kterou jsem ji i nastavil, ale Zoe ji neochotně přijala. Při zákroku doslova mou ruku drtila. Když vše skončilo ,rozloučili jsme se a celou cestu se Zoe se mnou nebavila. Doma se zavřela v ložnici a už celý večer nevylezla. Naše slova padla až večer.

Ulehl jsem do postele,ale Zoe mi v tom zabránila. ''Proč si mi to neřekl? Sakra, víš jak zákeřný je Downův syndrom?" plakala. Slyšel jsem popotahnutí.

"Nechtěl jsem tě ranit." řekl jsem smutným tónem.

"Takhle je to horší. Jak ti mám sakra důvěřovat? Důvěřovat, že mi zase nezdrhneš?"

"To já bych nikdy,miluju -" přerušila mě

"Neříkej to! Ne,když to není pravda. Ahoj, gauč je v obýváku." zjeveně jsm koukal. Neodešel jsem,zatím ne.

"Občas si přeji vrátit vše zpět." přiznala se,po chvíli ticha.

''To já taky. Na tvůj maturitní ples,kdy bylo vše perfektní. " nad vzpomínkou jsem se usmál.

"Ne,já myslím úplně na začátek, když jsem ještě chodila s Patrikem." na to jsem se zvedl a dobrovolně odešel spát na gauč.

Ahooojte, tak co? Jak pak to asi dopadne? Vaše názory? :)

Mimochodem,toto je poslední díl!
-
-
-
-
-
-
-
-
APRÍL! MĚ SE JEN TAK NEZBAVÍTE! TEĎ JSME TAK V PŮLCE!

miluju vás, užijte si aprila, K❤