Give me a latte

Část osmá

„Za co můžeš, Ice?" otázal se okamžitě a starostlivě Alex. Světlovláska si opřela hlavu o okno.

„Za to, že ji zabil," zašeptala, ale doktor to moc dobře slyšel. Věděl, že přišla o kamarádku a myslel si, že proto má takové deprese, ale on ji někdo zabil? To netušil.

„Pověz mi, co se stalo, prosím."

Dívka si povzdychla, ale přikývla a s pohledem upřeným na strom začala vyprávět. „Bylo mi tehdy jedenáct, těsně po smrti maminky. Měla jsem tam skvělou kamarádku, která  se bavila s několika staršími lidmi a dost často se zaplétala do konfliktů a mě brala sebou. Jednou se seznámila se starším klukem, mohlo mu být tak patnáct. Byl strašně krásný, světlé vlasy nosíval na straně a i když si začal s Lily, vždycky pokukoval po mně. Říkalo se, že je ničitel. Rád dívkám lámal srdce, vždycky je pobláznil a pak je nechal být. Zničené. Každá holka, na kterou si ukázal, s ním šla kamkoli. I Lily. Neměla jsem z něj dobrý pocit a když Lily na dva dny zmizela, tušila jsem, že za to může on. A on věděl, že to tuším. Ráda jsem v noci vylézala z okna a lehala si na trávu. A on tam jednou přišel. Řekl, že tohle nikdy nikomu nesmím říct a ať jdu s ním, že mi ukáže něco nezapomenutelného. Pobláznil mě. Zavedl mě daleko za město, do zvláštního skladu, a řekl, ať jdu s ním do jiné místnosti. Že mi ukáže lásku," povzdechla si a pokračovala. „Ale odmítla jsem. Křičel na mě, ať jdu, že jí něco udělá. Lily. Vysmála jsem se mu, že jí určitě nic neudělá a on mi řekl - „Tak se dívej." Dívala jsem se. Praštil. Křičela, házela sebou, jenže jeho to nezajímalo. Nejdřív se uchechtl, pak vytáhl nůž. Rozběhla jsem se k nim ve snaze zabránit mu, ale byla jsem jako hadrová panenka. Stačilo mu mě odstrčit, dopadla jsem na zeď omráčená. Zabil jí!" vykřikla, načež se opět rozplakala. 

Doktor to poslouchal se zatajeným dechem a když skončila, prohrábl si světlé vlasy, vstal a se slovy „Do prdele." odešel. Ice se za ním chvíli dívala, ale když přišel někdo další s jídlem, zapomněla na něj. Dala si totiž za úkol, že o tom popřemýšlí déle, až se nají. Podívala se na talíř, kde ležela packa kuřete a pár brambor. Neměla se tu špatně, jen to bylo všechno zvláštní.

Vzala si tedy další papír a začala psát.

Je to trapný. Jednomu doktoru jsem řekla, co přesně se dříve stalo a on se sprostými slovy odešel. Blb. Není trochu divný, že prostě odešel? Byl divný, to je jasný... Každopádně jsem už tři dny neměla latte a začíná mi chybět naše kavárna a hlavně knihovna. Snažím se Ten, kdo stojí v koutě přečíst opravdu pomalu, ale ono se to nedá. Jediné, co tu mohu dělat, je právě čtení nebo psaní těchhle pošahaných dopisů, které stejně nikomu neadresuju, tudíž to zní spíš jako deníček. Ale já si vždycky slibovala, že nebudu jako ty ostatní holky, co psaly do deníčku každý den své problémy s chlapci. Snad mě chápeš, milý nikdo... Stále mám strašný strach, ačkoli když jsem teď všechno řekla, část ze mě opadlo, což je strašně super. Věř mi, že přemýšlení je unavující. Chtěla bych se tě zeptat, co děláš, ale ty jsi nikdo... Ty neexistuješ a proto mě to děsí. Nemám si s kým povídat, ačkoli jsem to dříve také nedělala, ale stejně. A chybí mi Judy. A vůně knih. A to zasraný latte, co mi sem ani na mojí třetí žádost ještě nikdo nepřinesl. Proč jsou všichni tak zlí? Proč lidi vraždí? Proč se všichni hned ženou za mocí?