Give me a latte

Část sedmá

Nikdo za ní už den nepřišel. Nechápala to, ovšem že by jí to vadilo? Ani ne. Ráda sedávala sama na okně a pročítala již po několikáté stránky oné knihy, která se jí objevila na stolku. Také napsala již druhý list. Nevěděla, opravdu netušila, zda má psát jako Charlie dopisy, nebo jen pocity, co cítí. A proto to psala neurčitě, nechtěla ze sebe udělat hlupáka.

Dveře se otevřely a v nich se objevil celkem mladý kluk v bílém plášti, díky čemuž Icellen usoudila, že to bude doktor. Ale takhle mladý? Zamkl za sebou dveře a mlčky přešel k světlovlásce, jež opět seděla na okně a s vyděšeným pohledem jej pozorovala.

„Ahoj," řekl jen. Ona však nic neříkala. „Jsem doktor, ale říkej mi prostě Alexi, nemám o moc víc jak ty," zasmál se. Ice jen přikývla a dál jej skenovala pohledem. „Takže, Icellen, řekneš mi, jak se cítíš?"

„Zmateně."

„Z čeho všeho jsi zmatená? Zkonkretizuj to, prosím," poprosil ji, přitáhl si židli od stolku a posadil se na ni.

Světlovláska si povzdechla. „Nepamatuju si, co se stalo, proč tu jsem a proč se tak cítím."

„Jak se cítíš?" zopakoval svou otázku Alex.

„Zmateně a bojím se, ale nevím čeho. A to je divné."

Doktor přikývl. „Co si pamatuješ naposled?"

Ice se zamračila, protože se snažila soustředit a vybavit si to poslední. „Ležela jsem na posteli, četla knížku a přemýšlela nad tím, jak je láska nepravá, že si to lidé jen vymysleli."

„Proč si to myslíš?" zajímal se Alex, který se ještě víc uvelebil na židli a jednu nohu si přehodil přes druhou.

„No protože," začala, „je to divný ne? Byl jste někdy zamilovaný?"

Alex přikývl.

„A jak jste se cítil?"

„Šťastně, ale hele, mám se ptát já, ne ty," prohodil.

Ice kývla. „Hned se k tomu dostaneme. Ano, cítil jste se šťastně. Ale to je přece úplně jiný pocit, ne? Jaký pocit je láska? Žádný. Když jste zamilovaný, cítíte se šťastně, máte radost. To je ale štěstí. Láska není nic. Chápete?"

Doktor se zamračil, prohrábl si vlasy a přivřel oči, jako když nad něčím usilovně přemýšlí. „Tohle by mě nikdy nenapadlo. Je to zvláštní teorie, ale... nesouhlasím s tebou."

„Proč?"

„Protože láska je právě ta směsice citů, chápeš? Právě ta radost, štěstí, obdiv, pobláznění a bolest. A všechny tyhle pocity, když jsou spojené, jsou prostě láska," prohlásil.

Ice zavrtěla hlavou. „To je ale blbost. Když jste smutný, tak pláčete, ne? Když jste šťastný, smějete se. Ale co děláte, když milujete? Jak dokazujete tu vaší lásku?!" vyhrkla opět svou teorii ve snaze, aby ji doktor pochopil.

Ten se opět zasmál. „Když miluješ, usmíváš se, protože jsi šťastná."

„No jo, ale to je štěstí! Láska je jenom pitomé poblouznění, protože se cítíte šťastný k určitému člověku, ale celý je to jenom štěstí. Láska prostě není," zavrčela naštvaně. Proč ji prostě nikdo nechápe?

„Uvidíme, jestli na to nebudeš mít jiný názor za nějakou dobu, hmm?"

„Myslím, že kdybych se, jak říkáte zamilovala, budu prostě jenom poblouzněná."

„Poblouznění rovná se láska."

„Poblouznění je prostě jen poblouznění, nic víc."

Doktor pozvedl obočí, opět si prohrábl vlasy a přehodil si nohy. „Jak to, že na to máš takový názor?"

Ice sklopila oči, podívala se z okna, načež jí z oka ukápla slza. „Už vím, proč tu jsem. Jsem magor a můžu za to já, že jo?"

Pozn. autorky - Vím, že spousta lidí nebude s touhle teorií souhlasit, jen se do mě prosím nepusťte, je to názor hl. hrdinky, uvidíme, jak se to vyvine dál. Mimochodem, co si myslíte vy? Máte stejný názor jako Alex nebo Ice nebo máte na lásku svůj názor?