Give me a latte

Část šestá

Mohla za to ona, mohla. Kdyby s ním šla, nic by se jí nestalo, je to tak! Proč jen byla tak hloupá?!

„NE!" vykřikla, načež shodila vázu z bílé komody, která se roztříštila na několik kusů. Vzala část cédéček, jež mrštila proti stěně, stejně jako to udělala s několika knihami, sluchátky, hrníčkem, vlastně vším, co jí přišlo pod ruku. Tak moc se nesnášela. Nenáviděla se za to, co provedla. Praštila pěstí do stěny, po níž se poté svezla a s hysterickým pláčem se schoulila do klubíčka. Nekřičela, jen hlasitě vzlykala, což zaslechla Judy, stejně jako rámus předtím a přiběhla rychlostí světla do pokoje. Ice se zhroutila.

„Ice, Cee!" vyhrkla a vrhla se k zhroucené dívce. Klekla si k ní a potřásla ramenem. „Holčičko, co se děje?" ptala se. Ovšem nemělo to žádný účinek. Dívka plakala víc a víc, celá se třásla, načež pak křičela slova jako „Ne!" a „Můžu za to já! Nemám tu co dělat!" Dívka byla naprosto vyčerpaná, slzy jí po hodinách hysterického pláče došly a ona jen hleděla do ničeho, mumlala nesrozumitelná slova, chytala se za hlavu. Byla šílená a proto Judy nenašla jiné řešení. Chtěla jí pomoct, musela, ačkoli věděla, že ji za to bude Ice nenávidět.

Dívka se probudila v jednolůžkové posteli, jež stála pevně nohama na zemi. Nebyla to tedy její postel. Otevřela tedy oči a zjistila, že je ve zvláštní místnosti. Vlastně to byl docela obyčejný pokoj o velikosti toho jejího. Hnědé a cihlové zdi působily tak příjemně, což se jí líbilo a také ji zaujalo dlouhé a široké okno přes většinu zdi, na které si mohla sednout a pozorovat dění venku. Počkat. Ona tu ale nechce být! Musí domů, musí... Rychle se zvedla z postele, díky čemuž se jí zamotala hlava a ona se zapotácela. Přeběhla ke dveřím, ale jak se ukázalo, jsou zamčené.

„Sakra!" vyhrkla a praštila do futer. Proč je tady do háje zamčená? Co se stalo? Se sklopenou hlavou přistoupila ke stolku u okna. Ležela na něm kniha, propiska a papíry. Nejprve vzala knihu do ruky, moc dobře věděla, co to je. Znala tu knihu až moc, milovala ji. Ten, kdo stojí v koutě. Příběh znala nazpaměť, každý citát se jí zaryl do kůže. Poté pohlédla na papír a propisku. Věděla, co po ní chtějí, proto to vzala a usedla na okno. Přesně jako Charlie. Blok si vložila do klína, otevřela propisku a bez váhání začala psát.

Nevím, jestli tohle má být dopis, ale nebudu jej nikomu adresovat. Snad to pochopíte.
Je mi jasné, co po mně chcete, ovšem netuším, proč jsem tady a co se vlastně stalo. Ale, záleží na tom? Je to zvláštní. Přijdu si jako Charlie, opravdu. Taky tak seděl v léčebně a díval se z okna. Tedy já se z okna nedívám, ale to nevadí. Bojím se. Opravdu moc. Tíží mě neskutečný strach, ačkoli netuším z čeho nebo dokonce z koho. Mám pocit, že je to jediný cit, který teď dokážu pojmenovat. Jsem strašně zmatená, nic nechápu. Ale věřte mi, nechci to tak nechat. Chci, potřebuji se zbavit toho nekonečného strachu a pocítit alespoň špetku štěstí. Být volná.

A taky bych si dala latte...

Pozn. Autorky: Omlouvám se za spoždění... Myslím, že jste tohle nečekali, tak doufám, že jsem Vás nezklamala :)