FLESH -

Part 1

Ležím na posteli. Nemůžu se ani hnout. Celé tělo mám ochablé. Napojená na přístroje, které vydávají zvuky přímo u mého ucha. Jsou v souladu s tlukotem mého srdce. Zavřu oči, jelikož mi dělá velký problém je nechat otevřené. Pulsuje mi hlava v místech spánkových kostí. Zvuky, které pípají do rytmu mého srdce, se pomalu zpomalují. Umírám? Je tohle konec? Kolem mé postele se seběhnou doktoři a sestry. Začnou zvláštně máchat rukama. Jejich ústa se pohybují, ale nevydávají žádný zvuk. Neslyším je. Já je neslyším...

Moje myšlenky tady dočasně utichly.

„Mio, Mio? Slyšíš nás?" slyším hlas mojí mámy. Otevřít oči mi dá dost práce. Oči se mi podaří otevřít, ačkoliv obraz před sebou mám rozmazaný. Moje máma seděla vedle mě na posteli a držela mě za ruku. Usmála jsem se na ni. Stále je tady se mnou, vždy když ji potřebuji. Vidění se mi zlepšovalo a já si všimla, že mi máma úsměv oplatila, když jsem však začala zaostřovat, všimla jsem si i jejich slz v očích.

„Mami, všechno je v pořádku, jsem pořád tady," stiskla jsem její ruku pevněji.

„Už ses nám probudila? To jsem rád. Ještě ti uděláme malou kontrolu a zítra pokud vše půjde, jak má, bys mohla odejít domů. Avšak s tím, že ti dáme tyto hodinky, které ti pár týdnů budou sledovat stav abychom v případě jakékoliv nežádoucí změny mohli zakročit a vše vyřešit," začal na mě mluvit doktor, který mne měl na starosti po celou dobu operace.

Nic jsem neřekla, jen kývla na souhlas.

„No já už teda půjdu, ať jim tady nepřekážím. Zítra pro tebe přijedu," dala mi pusu na čelo,"Mám tě ráda."
"Já tebe taky, mami."

„Tak Mio, pociťuješ nějaké bolesti, zvláštnosti?"

„Trochu je mi na obtíž se hýbat, cítím se slabě, jinak si myslím, že je vše pořádku."

„To je zcela normální, chvíli bude trvat, než si tělo zvykne. Spala jsi skoro tři dny v kuse. To se dá pochopit, že jsi trochu slabší. Jestli to je pouze toto a nic víc, je to jen dobře. Zdá se, že jsi zvítězila nad osudem. A tedy přejdeme k poslední otázce, máš pocit, že bys měla zvýšenou teplotou, či zvýšenou tepovou frekvenci?"
"Myslím, že ne, pane doktore."
"Podle přístroje zvýšená není. Tak to by bylo pro dnešek zatím všechno, zatím odpočívej. Večer budeme pokračovat," usmál se a odešel z pokoje.

Posadila jsem se na postel a položila si ruku na hruď. Na místo, kde je srdce.Mám cizí srdce. Nic to ale nemění. Jsem to stále já. Aspoň tedy doufám. Mám z toho zvláštní pocit.

Vyhrnula jsem si trochu triko a odhalila si tak břicho. Mám tam zbytky řezné rány. Na můj vkus dost viditelné stehy. V hlavě jsem si znovu připomenula onu událost:

„Copak? Bojíš se?" stál přede mnou vysoký muž s tmavě zelenou kšiltovkou na hlavě. Měl zvláštní pohled, který mne vyváděl z míry.

„Ale vždyť se mne nemusíš bát. Jen si od tebe něco vezmu, možná trochu víc.Malinko to možná bude bolet." Z kapsy vytahoval nůž. Vypadal hodně zvláštně, z pusy mu tekly sliny, když mluvil prskal kolem sebe.

Nezmohla jsem se na slovo. Jen mne zamrazilo po celém těle. Muž se ke mně rozeběhl, napřáhl se s nožem, stihla jsem trochu uhnout, ale on stačil projet ostrou čepelí nože po povrchu mého břicha, moje bílé triko se zbarvilo do červena. Ruku jsem si položila na řeznou ránu. Cítíla jsem ohromnou bolest, ale adrenalin ji trochu zmírnil. Snažila jsem se nohou kopnout do muže. Trefila jsem se, tím jsem muži vykopla nůž z ruky, nůž letěl poměrně daleko, takže se pro něho dotyčný nevracel. Kopl mě do hrudníku a já zády narazila na zeď budovy, která stála za mnou. Cítila jsem ohromnou bolest v oblasti hrudníku. A měla jsem napůl vyražený dech. Ohromná síla. Ten muž byl neskutečně silný. Měla jsem to štěstí, že kolem nás procházel neznámý muž, který se do násilníka pustil a zachránil mi tak život. Já jsem během jejich bouje omdlela a probudila se až v  nemocnici.

Až do té doby, než jsem otevřela oči a zjistila, že jsem nejspíš v nemocnici jsem si nic nepamatovala. Skončila jsem tady se zlomeným žebrem a a párem pohmožděnin, žebro se prý nějakým způsobem trochu opřelo o srdce, nebo tak nějak to nazvali. Doktoři říkali, že srdce bije z posledních sil. Jediná možnost na mé přežití byla transplantace srdce, kterou jsem přežila, která dobře dopadla a já teď žiju. Ovšem ne moc s dobrou vzpomínkou.
Řeznou ránu mi zašívaly, teď přes ni rukou přejíždím a zjišťuji, že kůže už nikdy nebude hladká a rovná, jako byla předtím. Každý záhyb této rány mi bude onu noc připomínat.

~~

Poté, co mě propustili z nemocnice, jsem většinu času strávila doma. Bylo to do jisté míry celkem příjemné, ale postupem času mi začínal chybět společenský život a přátelé a dokonce i jakákoliv procházka na čerstvém vzduchu. Máma mě odmítala kdekoliv pouštět, do školy mě vozila autem a já tak neměla možnost užít si čerstvého vzduchu. Jen tu krátkou cestu z auta do budovy, kdy mne máma probodávala pohledem z auta do poslední chvíle, než se zamnou zavřeli hlavní dveře od školní budovy.

„Mio, prosím tě, jdeme na chvíli nakoupit pár věcí, tak prosím tě zůstaň tady, nikam nechoď," volala na mě moje máma z chodby a už se chystali s tátou odjet.

Po dlouhé chvilce, kdy jsem zaměstnávala svůj stereotypní mozek přemýšlením nad něčím novým co můžu dělat. Jsem se rozhodla, že se půjdu vykoupat a pak bych mohla zajít třeba někde ven, i přes zákaz rodičů. Jen na chvíli se provětrat. Musím jít na vzduch a dopřát si chvíle, kdy nevidím stále to samé pořád dokola. Postel. Rodiče. A zdi mého domu. Ano mám okna, ale není to ten pocit, který bych potřebovala.

Vlezla jsem do sprchy a svlékla se. Zavřela jsem oči a zvedla hlavu tak, že mi voda stékala přímo po tváři. Sáhla jsem si na hrudník a břišní řeznou ránu. Tuhle vzpomínku budu mít v hlavě do konce života, pokaždé, co ucítím tyhle jizvy, pokaždé budu vzpomínat na tu bolest. Protřela jsem si obličej a podívala jsem se na rány.

„Co to sakra-?" rána po transplantaci byla zvláštně zahojená. Byla jsem operována teprve nedávno. Vypadala jako by se kůže promíchala a vytvořila tak zvláštní jizvu, která vypadala jakobych jizvu měla několik let. Zmizely stehy. Jakoby uběhlá dlouhá doba od incidentu. To není možné.
  Zastavila jsem vodu a osušila se. Vylezla ze sprchy, oblékla se a mířila směrem ke vchodovým dveřím. Otevřela jsem je. Vítr zavanul a cítila jsem jakoby mne objímal. Hluboce jsem se nadechla. Měla jsem trochu strach, že to máma zjistí, ale nemůže mne přece držet doma navěky. Bylo to opravdu úžasné, posunula jsem se dál a opatrně zavřela dveře. Chvíli jsem jen tak postávala před vchodem a sledovala ulici. Chodila jsem tady pořád, ale tentokrát mi to přišlo jiné. Nepokřikovala po mne moje máma, že se tady nemám zdržovat, ať si urychleně nastoupím do auta. Až na auta a lidi kolem tu bylo ticho. 

Cesta do města mi trvala okolo pár minut. V parku jsem si sedla na lavičku, zavřela oči, poslouchala přírodu a okolí, zhluboka jsem dýchala a užívala si každé minuty, co jsem tam posedávala.

Nádech. Výdech. Nádech...

Na obrázku je Mia