Twins

Kapitola mého života - 12. část

Yuko

Ráno jsem se probudila v knihovně. Ležela jsem vedle Graceina bezvládného těla. Okolo mě stáli policajti a majitel knihovny. Po chvíli přišli záchranáři a chtěli mě odtrhnout od nehybného těla mé sestry. Podařilo se jim to. Posadila jsem se a po tváři se mi koulela slza. Dva policajti mě uchopili za ruce a postavili mě na nohy. Z vedlejší místnosti sem přišli mí rodiče. Dívali se na mě jako na nestvůru. ,,Já to neudělala!" Vykřikla jsem žalostně. Oni jen oba zakroutili hlavou. Chtěla jsem se k nim rozběhnout a obejmout je, ale policie mi to nedovolila. 

Odvlekli mě do jakési místnosti. Byla tam tma. Neměla jsem pojem o čase. Jeden z policistů mi řekl, že mám čekat na rozsudek. ,,Rozsudek? Ale čeho? Já to přece neudělala" vykřikla jsem do prázdna. 

Po nějakém čase stráveném v  temnotě, se dveře konečně pootevřely. V nich stál jeden z policistů. ,,Mám ti povědět rozsudek" sdělil mi. ,,Zabijete mě?" Zeptala jsem se s nadějí, ale zároveň i se strachem v hlase. Popadl mě za ruku a vedl mě po budově. Zastavil se před dveřmi s číslem 615. Otevřel je a vešel se mnou dovnitř. Okolo mě byli lidé. Nemohla jsem na ně zaostřit nešlo mi to. ,,Nějaká ženská ke mě přistoupila. ,,Yukatho Mizuki, jsi zproštěna viny za smrt Gracemarie Mizuki, tedy tvé pokrevní sestry. Musíš však opustit vesnici Kaynako a to nadobro." Nevěděla jsem jak se mám tvářit. To, že jsem byla uznána nevinnou byla jedna věc, ale že musím opustit rodiče a svou vesnici, místo kde jsem prožila dětství mě zraňovalo. 

Měla jsem tři dny na to, abych si sbalila své věci a sehnala si mimo vesnici nějaké bydlení. Rodiče na ty tři dny odcestovali k vzdálené rodině, aby se mnou nemuseli trávit čas doma. Zraňovalo mě to, ale teď už jsem s tím nic dělat nemohla. Všechno své oblečení a další potřeby jsem si sbalila do velké cestovní tašky. Když už jsem měla hotovo, vydala jsem se rozloučit s vesnicí. Zrovna jsem procházela kolem Graceiny oblíbené kavárny, když se naproti mě vynořila známá postava. Byla to Chartity. Sotva ke mě přišla, chytla mě za obě ramena a přitiskla ke zdi. ,,Přiznej se...to tys ji zabila. To tys zabila Grace, nemám pravdu?!" Sykla a v očích se jí zračil nenávistný, skoro až strašidelný pohled. Několik lidí si nás všimlo a Charity ode mě odtrhlo. Nikdo, až na pár lidí neví, co se vlastně stalo. Dokázala jsem je rozeznat. Lidi co nic netušili, kolem mě normálně chodili a zdravili mě. Ovšem lidi, co něco věděli, se mi vyhýbali obloukem. Bylo mi to jedno. Došla jsem domů. Před dveřmi ležel kus papíru. 

,,Máš dovoleno zůstat o den déle a jít na pohřeb Grece Mizuki"

Žádný podpis. Vzdychla jsem a vešla do domu. Dlouho jsem přemýšlela, jestli na ten pohřeb jít, nebo ne. Pak ale promluvil můj vnitřní hlas. ,,Je to tvoje sestra ty blbko!" Napřímila jsem se. ,,Na ten pohřeb půjdu."

Nacházela jsem se pár metrů od hranice s vedlejší vesnicí a vzpomínala na Gracein pohřeb. Bylo tam hodně lidí. Dokonce i mí rodiče, kteří si naivně mysleli, že mi o pohřbu nikdo neřekne. Sledovala jsem jak nesou černou rakev. Slyšela jsem jak hraje ponurá hudba. Cítila jsem ten smutek všude kolem sebe. Tiše jsem plakala. Teď jsem se však dívala úplně jinýma očima. Na úplně jiný svět. Poslední dva kroky a tohle vše bude minulostí. Vykročila jsem dopředu. Teď už není cesty zpět. Překročila jsem hranici. Stála jsem na území sousední vesnice Giere. Kapitola života ve vesnici Kaynako se uzavřela a uzamkla navždy.