Twins

Skrývej své city - 2. část

Grace

Pozorovala jsem Yuko, jak se ode mě pomalu, ale jistě vzdaluje. Něco ve mě explodovalo. ,,Sakra, vždyť já to dělám jen pro ni!" Křičel hlas v mojí hlavě. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. Znovu jsem se podívala na Yuko, která teď strnule stála na místě. Otřela jsem si slzy a pousmála se. Skrze pouto mi poslala jakési sdělení. ,,Časem pochopíš, proč se tak chovám." Otočila s na mě a pak se zase dala do pohybu. Tentokrát jsem ji nechala na pokoji a vydala se směrem k malé kavárně, kde jsem měla sraz se svou kamarádkou Charity.

Yuko

Nemůžu uvěřit tomu, co jsem teď udělala. Uvolnila jsem bariéru a použila pouto. Když jsem se ale ohlédla, Grace vypadala v pohodě, takže jsem bariéry znovu vztyčila a radši odešla. Když jsem přišla domů, celým bytem se linula vůně buchty, kterou máma pekla. Prošla jsem kolem kuchyně. ,,Ahoj mami" pozdravila jsem a tím dala najevo, že jsem přišla domů. Tak co, jak to šlo?" Vyzvídala. ,,Jako vždy" odbyla jsem jí a vyzvídala jakou buchtu peče. ,,Jablečnou" odpověděla po chvilce mlčení. Usmála jsem se na ní a odešla do svého pokoje. Zavřela jsem a zamkla dveře. Pak jsem z pod postele vytáhla velkou knihu, kterou jsem už celkem dlouho studovala. Byla to kniha legend. Konkrétně o legendě dvojčat Kessidy a Sebastienovi. Kniha byla místy psána i jako deník. Bylo těžké se v ní vyznat, ale zatím jsem to nějak zvládala. Nikdo o té knížce pořádně neví. Byla schovaná v zakázaném archívu v knihovně. Jednou v noci jsem se tam vloupala a knihu ukradla. Občas mám z toho pocit provinění, ale díky té knížce chápu svou sílu mnohem lépe než dřív. Otočila jsem na založenou stranu a začala číst úryvek z deníku Kessidy. 

Již delší dobu pozoruji na sobě a i na Sebastienovi zvláštní stavy. Jakési náhlé změny nálad. Trpím depresemi. A když ne já tak bratr. Nevěděla jsem, jak to zastavit. Brala jsem různé prášky. Nezabíraly. Nic nezabíralo. Ty stavy byly čím dál častější a ještě horší bylo to, že skrze pouto putovaly k tomu druhému. Bylo to na zbláznění. Oba jsme přestali používat své schopnosti, protože jsme zjistili, že to tomu druhému způsobuje obrovskou bolest. Únikem od toho všeho byl pro mě deník. Můj deník, do kterého právě píšu. Celkem mě zajímalo, jak se s bolestí vypořádává Sebastien. Po čase jsem si všimla zaschlé krve a strupů na jeho pažích. Uvědomila jsem si, že překrývá psychickou bolest fyzickou bolestí.

Založila jsem stránku a knihu vrátila na původní místo. Šla jsem odemknout dveře, na které před chvílí někdo klepal. Naproti mě stál táta a v rukách držel tác s jablečnou buchtou. ,,Nesu ti svačinu zlatíčko." Usmála jsem se a tác si od něj vzala. Než jsem dveře zase zavřela vlepila jsem mu pusu na tvář (to, že maskuju své city ještě neznamená, že se budu i k vlastním rodičům chovat bezcitně). Nějak jsem už pak neměla náladu znova číst a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít do města.

Rozhodla jsem se zajít do jedné kavárny, která byla Graceina nejoblíbenější. Nevím proč, ale cítila jsem se tam jako normální člověk. Byla jsem asi pět set metrů odtamtud, když jsem ucítila Graceinu přítomnost. Seděla v té kavárně, kde jsem měla zrovna namířeno. Bleskově jsem proběhla městem a zastavila se až u onoho místa. Nenápadně jsem nakoukla přes skleněnou zeď, dovnitř. Seděla u stolku úplně na konci místnosti. Na stole před ní ležel hrníček, ze kterého ještě stoupala pára, a punčový řez. Vešla jsem dovnitř a mířila k ní. Jenže jsem si nevšimla, že není sama. Naproti ní seděla její nejlepší kamarádka Charity a něčemu se až přehnaně hlasitě tlemila. Posmutněla jsem a obrátila se k odchodu. Pak jsem ale nasadila kamenný výraz a odešla jsem.