Twins

Chci ti pomoct! - 1. část

Yuko

Nemůžu uvěřit, že mě Grace zase donutila jít k psychoterapeutovi. Vždyť mi nic není! Povzdychla jsem si a opřela si hlavu o ruku. Ta ženská se mě furt na něco ptala. Byla otravná, ale kvůli své drahé sestřičce jsem se rozhodla to nějak přežít. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem tu byla poprvé (ano správně, tohle není moje první návštěva psychoterapeuta). Bylo to asi před třemi týdny. Seděla jsem v pohodlném křesle a odpovídala na otázky jedné milé paní. Nejdřív chtěla abych se představila. Odkašlala jsem si. ,,Jmenuji se Yukatha Mizuki, ale jsem radši když mě oslovují Yuko. Je mi patnáct a..." Zarazila jsem se, protože to co jsem se chystala říct byla moje schopnost, se kterou jsem se narodila. A umím ovládat živly" dořekla jsem větu radši v duchu. Terapeutka jen povytáhla obočí nad mou divně zakončenou větou. Někdo na mě zaječel a já se vytrhla ze snění. Byla to ta ženská, ke které jsem dneska ráno přišla. ,,Vnímáš mě vůbec?" Zeptala se rozhořčeně a já jen zakroutila hlavou. ,,Počkej tu chvíli" poručila mi a odešla do čekárny.

Grace

Dveře do místnosti se otevřely a já vyletěla ze židle jako čert z krabičky. Stoupla jsem si přímo před terapeutku. ,,Tak jak to šlo?" Vyzvídala jsem. ,,Příšerně" povzdechla si paní a já si smutně sedla na nejbližší židli. ,,Tvá sestra je zvláštní případ, víš o tom?" Oznámila mi a já jen sklopila hlavu. ,,Podle mě něco skrývá, nebo se něčemu brání. Všimla jsem si její masky. Nedovoluje svým citům, aby pronikly na vnější svět." Zamračila jsem se. ,,Proč, proč by to sakra dělala? Nevidí, že mi tím jen víc ubližuje?" Vykřikla jsem poněkud nahlas. Po chvíli vyšla z místnosti Yuko a nechápavě si prohlížela mě a mou náladu. Prošla kolem nás a mířila ven z budovy. Už už jsem se také zvedala k odchodu, ale terapeutka mě zastavila. ,,V případě Yuko by bylo nejlepší, abych znala vaši minulost." Oznámila mi a vzala mě dovnitř, kde jsem si sedla na pohodlné křeslo. Nadechla jsem se. ,,Kdysi jsme s Yuko byly jako jedna. Vše jsme dělaly společně a nikdy jsme se nehádaly. Vždy jsme si říkaly pravdu. Ale..." zadrhl se mi hlas v krku. ,,Ale?"Vyzvídala terapeutka. ,,Ale jednoho dne mi řekla, že bychom měly být i trochu odlišné. Počínaje těmito slovy nasadila svojí kamennou masku" dořekla jsem. Ovšem jsem se nezmínila o tom, že se sestrou máme mezi sebou zvláštní pouto. Pouto, kterém můžeme mezi sebou komunikovat a sdílet své pocity. Ten den, kdy si Yuko vytvořila jakési brány mezi svým tělem a vnějším světem, jsem pomalu, ale jistě přestávala vnímat její myšlenky a emoce a postupem času ke mě její city nedoplouvaly už vůbec. Povzdychla jsem si. Alespoň, že mi zůstala schopnost levitovat s předměty. Ze snění jsem se vrátila zpět do reality. Odpověděla jsem ještě na pár otázek a pak vyběhla za Yuko.

Yuko

V polovině mé cesty mě Grace konečně dohnala. ,,Vím o všem co jsi té ženské řekla" oznámila jsem a Grace jen provinile sklonila hlavu. ,,Víš, já ti chci jen pomoct." Pronesla smutně. ,,Nejvíc mi pomůžeš, když mi pomáhat nebudeš" odsekla jsem, možná až trochu moc příkře. To, proč se k ní takhle chovám, má však pádný důvod. Když jsme byly malé, Grace byla vždy ta veselejší. Poutem ke mě přicházely její emoce a mé emoce zase putovali pomocí pouta k ní. Ovšem po delší době jsem z jejích emocí a myšlenek v mojí hlavě začala mít deprese. Bolela mě z toho hlava a prášky nezabíraly. Snažila jsem si na ten stav zvykat. Když jsem si ale představila, že by vždy usměvavá Grace, musela procházet tím samým co já, radši jsem zvolila tu (pro mě) nejhorší variantu. Uzavření před světem. Otupení pouta mezi mnou a Grace. Kdyby tak jen věděla, že tohle všechno dělám jen a jen pro ni. Grace z mé reakce značně zpomalila. Využila jsem toho a zrychlila jsem tempo své chůze.