Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola dvacátá první: Tohle je válka

S tichým mlaskáním jsem jedl svůj sendvič, zatímco John usrkával čaj. Ani jeden z nás nemluvil, protože nebylo o čem mluvit a možná ani nebyla potřeba. Stačil mi fakt, že bratr není takový, jaký byl, když dorazil do Santica – zničený. Vidět ho tak byl děsivý pocit, ale ještě děsivější bylo to, když byl permanentně naštvaný. Stále jsem netušil, co způsobilo jeho naštvání vůči Axelovi, ale netušil jsem, zda je dobré se v tom rýpat. I když bylo pravdou, že on okamžitě začal rýpat v mně samotném.

„Proč ses nedávno pohádal s Axelem?" zeptal jsem se.

Mlčel.

„Vypadalo to vážně... Co ti provedl?" vyzvídal jsem dál, i když se John neměl do odpovídání.

„Nic," odsekl.

„Rýpal si teď ve mně, chci chvíli rýpat já v tobě... Co se stalo?"

Zhluboka se nadechl, odložil svůj hrnek s čajem a na židli se otočil tak, aby byl celým tělem proti mně. Natočil jsem k němu jen hlavu a sledoval ho.

Ze všech sil se snažil o to, aby nezatnul pěsti vztekem, položil je tedy na kolena a stiskl vojenské kalhoty.

„Kdyby ti někdo, koho máš rád, lhal o sobě, o všem a vždycky... Měl bys ho ještě rád?" zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „Asi ne," dodal jsem.

„Tak přesně tohle dělal. Lhal mi."

„Proč si tedy s ním teď mluvil?" zeptal jsem se nechápajíc.

Pootočil hlavu do strany, zadíval se na svůj hrnek a nakonec s lehkým úsměvem řekl: „Odpustil jsem mu. Nebylo to lehký, ale udělal jsem to."

„A o čem ti lhal?" Vyptávání mi očividně šlo.

„O tom, kdo byl. A taky mi lhal o tom, proč se spustil se mnou," povzdechl si.

Zamračil jsem se a řekl, že nechápu.

„Asi víš, že je sirotek." Přikývl jsem. „A taky víš, že sirotci nemají život lehký. Pokud nemají peníze, aby si najali ženu, co se o ně postará, tak se o sebe musí postarat sami. Axelova máma zemřela při porodu jeho sestry společně s ní. Axel tedy zůstal sám s otcem, který sloužil na zdi, ale... Pak byl zabit. Časově to vychází na dobu, kdy Joshua podruhé utekl za zeď, takže asi tři roky. Vojáci Santica zkrátka zabili Axelova otce. Od Hunterů sice John dostal peníze, ale po necelém roce skromného žití už trpěl hlady a neměl absolutně nic. Tak začal... Udávat lidi. Hledal jakékoli přečiny, provinění, prostě cokoli, co by mohlo člověka dostat minimálně do vězení. Vydělávalo mu to, ale před rokem svojí ‚práci' posunul na vyšší úroveň. Našel muže, který byl... Jako my dva. Sice v tý době už měl rodinu, ale byl vlivný a rozhodl se Axelovi zaplatit pokaždé, když s ní prožije noc. Přijal tu nabídku, ale po pár měsících vše začalo být podezřelé. Onoho muže udal, muž byl popraven a Axel měl jeho peníze a ty, co dostal za udání. Pak to udělal ještě s jedním mužem... A... Když poznal mě, chtěl udělat to samé."

Díval jsem se na něho s pootevřenou pusou a ještě větší nenávistí vůči Axelovi, než jsem cítil dříve.

Chápal jsem udávání, ale to, co začal provádět později, bylo snad proti lidskosti. A fakt, že to samé chtěl udělat i bratrovi mě akorát utvrdilo v tom, že Axel je zlý člověk.

„Proč si mu odpustil, když víš, co udělal?" zavrčel jsem.

Mlčel.

„Proč?" ptal jsem se nechápavě.