Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola osmnáctá: Smrt

„Benjamine," volal na mě kapitán Newman, když jsem se jenom tak potácel po jídelně se svou snídaní.

Zastavil jsem se, zvedl k němu zrak a čekal, co má na srdci. Nakonec se ukázalo, že mám spíše problém.

„Doufám, že si ještě pamatuješ, že bys měl chodit do školy...," začal. „Ale už si tam dva dny nebyl a první den sis jenom tak odešel. To není normální," zavrtěl hlavou.

Polkl jsem. „Víte, pane... Já nemůžu chodit do školy. Všichni na mě koukají jako na zjevení a nechápu to. Učili jsme se naprosto cizí věcí a musel bych vše dohánět a... Raději bych byl tam, kde to alespoň trochu znám." Pokoušel jsem se vykroutit z chození do školy. Ne kvůli tomu, že bych nechtěl, ale já jsem se bál. A chtěl jsem být se svým lidem.

Kapitán se však zamračil. „Měl byste tomu dát ještě jednu šanci.

Nechtěl jsem kapitána pobouřit, tak jsem tedy souhlasil... Ale musel jsem do školy ještě toho dne.

Jeden voják mě přivezl ke škole zrovna ve chvíli, kdy byl výklad hodin dějepisu. S omluvou, že jdu pozdě a s překvapením, že nebudu bit, ale mám se pouze posadit jsem zíral na profesora a raději se usadil. Bál jsem se, že by si to s bitím mohl rozmyslet.

„Vím, že jste... Jiný, ale víte něco o počátcích 19. století?" zeptal se mě profesor.

Zcela nejistě jsem řekl: „Je to doba pokroku... A... Nových ústav a zákonů...," mumlal jsem a sypal to ze sebe jako z chlupaté deky.

„Jakých zákonů?" zeptal se.

„O povinnosti příslušné barvy. O snížení práv žen a...," zasekl jsem se. Rozhlédl jsem se po třídě a sledoval ty nechápavé pohledy.

Pokusil jsem se vpít do židle a nakonec řekl: „Netuším nic..."

•••

To byla jedna hodina. Přede mnou jich bylo toho dne ještě šest, ale spása přišla poměrně rychle.

Seděl jsem ve třídě, snažil se přečíst z učebnice báseň, ale zadrhával jsem se. Z ničeho nic však někdo zaklepal na dveře a v tu chvíli je i otevřel.

Byl to John. Netušil jsem, co dělá ve škole, když on už byl osvobozen od školy, ale byl tam. Párkrát zmateně zamrkal po třídě a pak přikráčel s učiteli a do ruky mu dal papír.

Učitel si papír jen letmo přečetl a řekl: „Může jít."

Nechápal jsem, ale na pokynutí Johna jsem se zvedl a vyšel ze třídy.

Kráčeli jsme mlčky po chodbě k východu, když jsem se už rozhodl zeptat: „Co se děje?"

„Generálovi Reedovi se nelíbí, že se kapitán Newman rozhodl vmísit mortetaské dítě mezi ostatní. Máme tě vzít zpátky a zkrátka do školy chodit nebudeš... A navíc se vracejí kapitánovi děti. Jenom tak, mimochodem," zamumlal.

Zpátky na základnu nás dostal stejný voják, co mě přivezl do školy a jeho tvář naznačovala jediné – byl ponížen z toho, že měl mortetaského výrostka vozit do školy a ze školy.

•••

„Nevracejí se nějak brzo?" zajímal jsem se. Pochopil jsem, že kapitánovi potomci odjeli za umírající matkou, ale snad nezemřela tak brzo.

„Netuším," pokrčil John jen rameny a místo toho mě vedl k základně.

Bylo tak zvláštní vidět Johna ve vojenském oblečení, zatímco já vedle něho postával ve světle modré košili. Khaki barva k němu neseděla a ke mně zase nešla modrá... Bylo to všechno špatně, ale svoboda mi tohle vynahrazovala. I když jsem se nudil...

„Dokážeš si představit, že by máma zemřela?" zeptal se John z ničeho nic.

Zastavil jsem se uprostřed cesty od brány, kde nás vyhodil voják a díval se na něho s pootevřenou pusou. O těhle věcech se mohlo polemizovat, ale nesmělo se na ně ptát. Bylo to zlé. „Proč se mě na to ptáš?" zeptal jsem se ho.

„Já nevim. Jen mě to napadlo. Kapitánovi děti právě přišli o matku a je jich pět. Tři už jsou dospělí, o jedno z dětí se stará nejstarší bratr a Mai se snaží být dospělá a výchovu prý nepotřebuje. Ale, co kdyby zemřela máma? Kdybychom ještě byli v Mortetasu, dokázal by se o nás otec postarat? Nebo chtěl by se vůbec starat? Co by dělala Sophie? Nezvládla by tři... Vlastně dva muže v domácnosti."

„Dva?" nechápal jsem.

„Kdyby nebylo tebe a Averyho, tak jsem už taky dávno mrtvý," vysvětlil mi.

Sklopil jsem zrak. Představa, že žiji v Mortetasu, že je John popravený a máma z ničeho nic mrtvá.... Nastalo by peklo. Nemohl bych asi v takovém světě už žít.

„Ne, Johne. Nedokážu si představit život bez mámy... Ale stejně tak si ona nemůže představit život bez svých dětí. A přesto ty životy teď žijeme," povzdechl jsem si a raději se vydal na cestu dál, aniž bych čekal na Johna.

Až díky Johnovi jsem si uvědomil, jak moc mi máma chybí. Její objetí, její milý hlas, její oči, vůně, její vaření... Chyběla mi tak moc, že jsem se na to snažil vůbec nemyslet. Chyběla mi také moje malá sestřička. Ale už jsem nedokázal určit, zda mi chybí otec. Udělal hodně zlých věcí, bil své děti, udal vlastního syna, nadával nám... Ale byl to otec.

Jenže jsem ho nedokázal mít rád.

Hádal jsem, že ani John našeho otce nemá zrovna v lásce, ale na tohle jsem se ho neptal. Horší, než polemizování nad smrti rodičů mohlo být jenom to, jak moc rodiče nemáme rádi.

S rukama v kapsách džínsů jsem došel až k hlavnímu vchodu do základny. Venku v té době bylo několik jednotek vojáků, kteří postupovali trénink nebo jenom byli na obchůzce a pak malý rej lidí kolem jednoho auta.

Bylo to poprvé, co jsem spatřil Simona Newmana – nejstaršího syna kapitána Newmana.

Auto bylo osobní, spíše rodinné, ale vylezli z něj pouze čtyři lidé převážně dospělí.

Kapitán Newman, dva vojáci a generál Reed stáli na schodech základny a sledovali, jak z auta vystupují čtyři z pěti Newmanových potomků.

Stejně jako Milton a Dexter, i Simon byl mladší kopií svého otce. Blonďaté vlasy, modré oči a věk přes třicet let. Výrazy všech čtyř byly pokleslé, smutné, strhané.

Kapitán ke svým potomkům přistoupil, i přesto, že si měl zachovat profesionalitu, tak postupně své syny objal, ale jakmile přišla na řadu Mai, tak od jeho objetí uhnula, zamračila se, popadla tašku, kterou mezitím Dexter vyhodil z auta na zem a co nejrychlejším sprintem vyběhla do základny, jako by před někým utíkala.

Mezitím jsem se pokusil co nejpomaleji přiblížit k posmutnělému rodinnému setkání. Dokázal mě přitom dohnat i John, ale popohnal mě k tomu, abych se nezdržoval u Newmanových a raději šel dovnitř.

Neuniklo mi však pár slov od Simona Newmana.

„Nese to hodně špatně."