Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola devatenáctá: Objetí

Oba dva jsme s Johnem mířili do svých pokojů, jen ten jeho se nacházel o patro výše, takže jsme se museli ve druhém patře rozdělit. Celou cestu jsem přitom přemýšlel nad tím, co říkal John. Co kdyby máma umřela? Co bych dělal? Co vůbec mohli dělat kapitánovi potomci? Mohli jen sledovat svou matku, jak z ní vyprchává poslední doušek života a pak jí jít pouze na pohřeb. Nic víc.

V prvním patře jsem natočil hlavu a přemýšlel. Každý potřebuje v těžkých časech podporu, ale zdálo se, že kapitán i ostatní se rozhodli nechat Mai probojovat se tím samotnou. Nepřišlo mi to správné.

S přemáháním jsem však vyrazil do druhého patra, kde jsem se už chtěl otočit a jít dolu, ale Johnova ruka na mém rameni mě zastavila.

„Nech ji být," řekl. „Promiň Bene, ale ty neznáš city. Nepomůžeš jí,," zavrtěl hlavou a opustil mě. Pozvolna pokračoval do třetího patra, zatímco mě nechal stát ve druhém patře s tím, že jsem neohrabaný vůči citům ostatních.

Zůstal jsem stát u schodů, hlavu měl skloněnou a poslouchal další kroky přibližující se z dolního podlaží. Po chvíli jsem i rozeznal hlasy. Všechny patřili mužům, kteří nesli příjmení Newman.

„Tati, vážně si myslím, že by bylo lepší, kdyby se vrátila do Sibyleightu. Mohla by žít u mě. Theodorovi chybí, mohla by se vrátit na školu a nechat téhle hry na vojáka." To byl Simon.

„Já vím, Simone. Jenže... Zkus jí něco přikázat. Má svou hlavu a můžete za to vy tři." Nejdříve zněl kapitán sklesle, ale pak byl podrážděný.

„No promiň, ale já ji nešikanoval, když byla menší," namítl Milton, který se také jako první objevil v mezi patře a spatřil mě. Jen mi mávnul na pozdrav a pokračoval dál do schodů.

Kupodivu se do toho zapojil i Dexter: „Nechte ji, ať je, čím chce... Tady má rutinu, která jí dovolí zapomenout. V Sibyleightu by nepřežila," zavrčel, předběhl svého mladšího bratra, vyšlapal posledních pár schodů. Vrazil do mě taškou na náznak toho, abych uhnul a producíroval se chodbou ke svému pokoji, který sdílel s Joshuou.

„Dejte jí čas. Když si budu myslet, že to zde Mai už nebude nadále zvládat, tak ji pošlu za tebou do Sybileightu. Pokud tu bude alespoň v rámci možností šťastná, tak zůstane zde," navrhl kapitán svým přítomným synům – hlavně Simonovi.

Věděl jsem, že vědí o mé přítomnosti, ale ignorovali mě i to, že je poslouchám.

„Myslel jsem si, že když si za mnou ostatní poslal, tak to nebylo jenom kvůli mámě," začal Simon hlubokým hlasem. „Myslel jsem si, že se je snažíš odklidit z cesty, aby si je nemusel zapojit do války, co začínáš rozpoutávat... Chápu, že tady necháš Miltona s Dexterem, jsou dospělí a mají vlastní hlavu, ale co Mai? Tvoje jediná dcera, dítě a má bojovat ve válce?" kladl otázky svému otci se zatnutými pěstmi.

„Ve válkách bojují i mladší," pronesl kapitán s klidem.

„Třeba?" zeptal se nahrbením obočí Simon.

Kapitán na mě poukázal ukazovákem. „Je mu šestnáct. Za tu dobu už utekl z nejpřísnější země, která existuje, sledoval popravu mužů, co ho zachránili, málem byl svědkem popravy vlastního bratra a přesto je odhodlaný bojovat dál."

Tím mě zarazil. Byl jsem odhodlaný bojovat? Chtěl jsem bojovat? Vážně? Řekl jsem to někdy nebo si to kapitán vymyslel?

Simon zatnul zuby. „Nikdy ti neprominu, jestli se Mai nebo bratrům něco stane!" procedil naštvaně skrze zuby a vyběhl ze schodů do přízemí.

Milton zůstal stát na schodech, kapitán vedle mě, ale už na mě neukazoval.

„Dokážu se postarat o své děti," řekl ještě synovi, který ho už dávno nemohl slyšet a sám odešel.

Zůstal jsem tam tedy jen já s Miltonem, který se tvářil ještě zmateněji než já.

„Tohle byl Simon," řekl po chvíli mlčení.

„Pochopil jsem," odmlčel jsem se se sklopením zraku.

„Na čí stranu se přikláníš?" zeptal se z ničeho nic, když už se po pár krocích zdálo, že odejde do pokoje.

Neodvážil jsem se zvednout zrak. Dokázal jsem říct pouze: „Věřím kapitánovi, ale nechci, aby se někomu něco stalo."

•••

Sice mi John řekl, ať Mai nechám být, že nerozumím citům, ale to mě beztak nezastavilo od toho, abych slezl o patro níže a vydal se hledat pokoj s příslušným jménem „Newman".

Hledal jsem ten pokoj dlouho, ale přesto jsem našel. Na zdi vedle dveří byla jen jedna jmenovka, ta druhá byla prázdná. Znamenalo to, že Mai byla sama. Stále a furt. Samota mohla být dobrá věc, pokud se nepřeháněla a pokud člověk nebyl sám z donucení.

Právě tahle myšlenka mě popohnala do toho, abych zaklepal na její dveře.

„Vypadněte!" ozvalo se za nimi.

Znova jsem zaklepal.

„Vypadněte!" zakřičela znova, ale hlasitěji. Slyšel jsem v tom hlase bezmoc, ale zároveň i vztek.

To mě však neodradilo do toho, abych zaklepal potřetí.

Vyplatilo se. Tentokrát se dveře otevřely, i když se mi naskytl tak pohled na naštvaný obličej s podlitýma očima.

„Vy-pad-ni!" slabikovala s naštváním.

„Vyslechni mě." Její naštvání mě neodradilo od toho, abych řekl tuto větu. Nežádal jsem však o to, spíše jsem to jemně poroučel.

„Nemáš mi co říct, já nemám co říct tobě. Odejdi a nech mě samotnou," uklidnila se, ale přesto nedokázala odstranit smutek z jejího hlasu.

„Mám ti co říct. Dej mi minutu," požádal jsem ji s nepatrným úsměvem a vztyčil jeden prst na důkaz jedné minuty.

Zamračila se, ale nakonec řekla: „Jenom jednu."

Udělal jsem to, co mělo být dopřáno každému, který byl zrovna ztracen ve světě, citech a zrazen. Udělal jsem to, co pro mě dělávala máma, když mi táta ublížil.

Objal jsem ji.

Ona však nereagovala. Přirozeně. Stála ztuhlá, nehýbala se, nedýchala, ani tlukot jejího srdce jsem necítil. Trvalo to a tušil jsem proč. Musela pochopit, co tímhle naznačuji.

Naznačoval jsem lítost, pochopení, to, že nic nemusíš navždycky dusit v sobě.

A nakonec to i pochopila.

Obmotala mi ruce kolem těla, tvář zabořila do ramene, rozechvěla se a rozbrečela.

Možná jsem podle Johna nerozuměl pocitům, ale rozuměl jsem sobě a to mi stačilo k vyvození toho, co potřebují ostatní v jistých chvílích.