Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola dvacátá: Strach ze smrti

Stačilo mi sledovat ji. A jí stačilo cítit, že má společnost.

Nakonec jsem to musel být já, kdo od sebe Mai odtáhl, jinak by mě držela ještě po té hodině a půl, co jsem zůstal v jejím pokoji.

Mlčky se usadila na svou postel, přitáhla si kolena k bradě a se zaschlými cestičkami slz sledovala holou zem před sebou.

Stejně tiše, jako ona, jsem se posadil vedle ní. Jednu nohu jsem měl nataženou a druhou pokrčenou, takže jsem měl tělo natočené tak, že jsem sledoval Mai, ale zároveň jsem viděl na zbytek pokoje. Ptal jsem se na nejzákladnější otázky, které mohla lehce zodpovědět, aniž bych se více dotkl jejích citů a nesypal sůl do ran.

„Jak se jmenovala?" zněla má první otázka.

„Sophie."

„Jako má sestra," usmál jsem se zlehka. Ale nezareagovala. Pro ni existovala jen jedna Sophie a o jiné nechtěla ani slyšet.

„Vím, že byla nemocná, ale jak?" zajímal jsem se více.

„Rakovina... Tu přece musíš znát," zasyčela nenávistně, ale pak se zhluboka nadechla a vydechla. Přestala si bradu podpírat o kolena a místo toho se zapřela o zeď vedle postele.

„Onemocněla, když mi bylo jedenáct. V té době byl můj otec už zde a zrovna poznával Joshuu a plánoval, že osvobodí Mortetas. Máma ho v té době už nezajímala, protože spolu nežili. Dexter se přidal do armády a krátce po něm Milton. Zůstala jsem s mámou a Theodorem, ale pak se ukázalo, že máma je moc slabá, aby se o nás postarala. Museli jsme oba jít k Simonovi, protože otec se nezdál jako vhodný kandidát na naší východu. Zůstala jsem u něho do patnácti let, než jsem dokončila povinnou školní docházku a pak odešla. Nemohla jsem se dívat na mámu. Chřadla, měnila se, umírala. Už to v podstatě nebyla máma, ale pouze něco, co se snažilo napodobit její podobu... Ani to se nevedlo. Byla tak bledá, vlastně spíše šedá. Skončila jsem zde. Simon mě za mé rozhodnutí nenáviděl a máma byla zklamaná, ale zůstala jsem zde. Nikdy jsem už mámu nechtěla vidět... Ale viděla jsem ji. Byla jsem s ní, když zemřela... Neexistuje horšího pocitu."

Koukal jsem na ni s lehce pootevřenými rty. Nečekal jsem, že se rozmluví, že řekne, co se stalo... Čekal jsem ticho nebo to, že mě snad vyhodí, ale nestalo se tomu tak.

„Je mi to líto." Použil jsem nejotřepanější frázi.

„Simon a Theodor mě za to nenávidí... Vlastně i Milton, Dexter a táta... Nenávidí mě za mé chování k mámě," stiskla pěsti a zatnula zuby. Přišlo mi, že v té chvíli začala mluvit už o tom, co bolelo mnohem více než samotná smrt.

„Ale oni to nechápou... Oni se nebojí smrti," vzlykla.

„Bojíš se smrti?" zeptal jsem se.

„Více než čehokoli jiného... Bojím se faktu, že zemřu v bolestech, z nenadání nebo ve chvíli, kdy se budu cítit šťastná...," rozechvěla se.

Za život jsem nepotkal mnoho lidí, co by mělo strach ze smrti. Vlastně byla Mai první. V Mortetasu byla smrt něco, co bylo přirozené. Ani truchlení nebylo příliš velké.

„Ale jsi mladá. Čeká tě dlouhý život," namítl jsem.

„Mámě bylo padesát, když zemřela... Takže tvoje slova nejsou útěchou," zakroutila hlavou a spustila ruce ze svých kolenou tak, že volně spadla na postel. Levá ruka jen pár centimetrů od mého kolene.

„To neznamená, že tenhle osud čeká i tebe," zavrtěl jsem hlavou.

„A jaký mě čeká?"