Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola třináctá: Je jiný

 „Nejsem srab," dostal jsem ze sebe po chvíli ticha, co jsme na sebe s Averym jenom mlčky zírali.

„A to si myslíš proč?" zeptal se mě Avery s hlubokým nádechem.

Odpověděl jsem mu na otázku otázkou: „Proč si ty myslíš, že jsem srab?"

„Protože se bojíš žít. Mortetas tě naučil přežívat a Santico tě učí žít, ale ty se bojíš naučit se to," vysvětlil mi, otočil se na patách a raději vyšel vstříc svému osudu, což znamenalo vrátit se do Mortetasu.

Připadalo mi, že mě každý od příchodu do Santica jen poučoval. Připadal jsem si jako malé dítě; nic jsem nechápal, každý mě káral, opravoval a přikazovali mi, co mohu a co nemohu dělat.

„Stejně jsem tu neměl být. Pan Mosby mě vybral jen kvůli tomu, že mě považuje za svého mrtvého syna, který tu měl být původně. Proč bych tu měl zůstávat?" vykřikl jsem na Avery se zamračením. Vzpomněl jsem si na slova Miamoriho. To o bílé vodě hrající si na mléka. Já byl bílá voda a Benjamin Mosby Junior zase mlékem, které však někdo vylil.

Avery se na mě opět otočil, chvíli se mračil, ale pak přestal. Připadalo mi, že ač se snažil Avery snažit sebevíc, tak to zkrátka nedokázal.

„Když víš, že je Benjamin Junior mrtvý, Senior zajatý a ty v bezpečí, proč chceš pokoušet Seniorovi city a jít se dobrovolně zabít? Myslíš si snad, že tě prezident Hunter nechá volně pobíhat po Mortetasu, chodit do školy a žít s rodinou? Zabije tě ještě téhož dne, co bys dorazil," pokusil se mi klidným hlasem vysvětlit, ale slyšel jsem v pozadí strach.

Zarazil jsem se. Nedošlo mi, že by mě zabil jakmile by měl šanci. Jenže pokud to bylo takto, tak bude chtít prezident Hunter zabít i Averyho, pomyslel jsem si. Navíc si Averyho přímo vyžádal, což bylo ještě děsivější.

„A ty se dobrovolně zabít necháš?" zeptal jsem se s polknutím.

Dlouho mlčel, až poté promluvil. „Mám dvě dcery a ženu. Daniel má půl roční dvojčata, Miamori má děti tři a jedno čeká, Dean je půl roku ženatý, ty máš sestru a rodiče... Víš, co mají tihle a další společného?" zeptal se.

Zakroutil jsem nesouhlasně hlavou.

„Všichni jsou v Mortetasu a mají hlavu na špalku. Když se nenechám dobrovolně zabít jí, tak zabijou všechny tyhle lidi. A další... Naše přátele, vzdálené příbuzné, dokonce i naše nepřátelé a zcela cizí lidi. Všichni zemřou, protože jeden z nás nechce zemřít... Tohle si na triko nevezmu, Benjamine," vysvětlil mi a tentokrát už vážně odešel.

Věděl jsem, že Avery šel k hangárům, kde na něho už nejspíše čekal kapitán Newman s ostatními, aby se mohli odebrat do Mortetasu. Bál jsem se. Avery a Rex neměli šanci na přežití, už jsem to chápal a museli to chápat i ostatní. Jejich životy viseli na vlásku, ale co jsou dva životy proti desítce, co jsou momentálně v ohrožení?

Vlastně nic, ale přesto tolik. Měl jsem Averyho rád, ale věděl jsem, že jeho rozhodnutí o odjezdu se nezmění. Hledal jsem v základně takové místo, kde bych měl výhled na hangáry a mohl tak sledovat ostatní odjíždět, ale jak jsem zjistil, více lidí z Mortetasu dostalo takovej nápad.

V základně byla jen dvě okna na chodbě, která umožňovala výhled na hangáry a už se tam v té chvíli, co jsem přišel, nacházelo šest lidí. Miamori, Oliver se zlomeným nosem, Dean, Axel a Daniel. Co nejopatraněji a nejtišeji jsem se prodral k oknu mezi Miamoriho a Deana, abych mohl sledovat moknoucí postavy u hangárů, co se spolu dohadovali.

Připraveny byly dva vrtulníky. U jednoho postával Rex s kapitánem Newmanem a Averym, u druhého zase kapitánovi potomci a letkyně Bailey.

Nejdříve měl odletět Avery s Rexem. Oba dva nastoupili do vrtulníku, začali se připravovat k odletu, ale ještě předtím sledovali kapitána Newmana, který jim zasalutoval a následně se odebral dál od vrtulníku k tomu druhému, kde stáli jeho potomci.