Šedý chlapec za zdí [2]

Část druhá: Žluté růže pro výstrahu

Jeho ledové oči zmrazovali každého, na koho pohleděli. Na klopě svého obleku v hnědé barvě měl výraznou žlutou růži a přísahal bych, že její vůni jsem cítil i přes kameru. Usmíval se, ale ten úsměv nebyl z pobavení, nýbrž z neomezené moci, kterou mu poskytovalo jeho jméno. Chvíli mluvil. O smrti, utrpení, tyranii, zradě, nenávisti. Ale poslední větu nechal otevřenou, místo toho uchopil do svých dlouhých prstů žlutou růži, zvedl ji před svůj obličej a stiskl.

Rozdrtil růži ve své dlani na drobné kousky. Dokonce ani nezměnil tvrdý výraz ve svém obličeji, když se mu pár trnů zabodlo do bříšků prstů.

„Smrt," zašeptal poslední slovo své věty, rozevřel dlaň a nechal tak zbytek růže odnést větrem.

Prásk.

Nikdo ani nemukl, každý s nenávistí sledoval ledového muže, ale pak se jeden odhodlal promluvit.

„Tati," hlesl pouze zlomeným hlasem.