Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola patnáctá: Pochopení nového světa

Uběhl týden. Po kapitánových dětech ani vidu, ani slechu. Od prezidenta Huntera nepřišla jediná zpráva, Joshua Hunter byl stále nezvěstný a dokonce se spekulovalo o tom, že je mrtvý nebo klidně už na druhém konci světa. Vzhledem k Joshuově povaze jsem přemýšlel spíše nad druhým koncem světa. A hlavně jsem nechtěl přemýšlet nad tím, že by měl být další člověk mrtvý. Byla to zlá představa z které mě bolela hlava.

Za ten týden se stalo mnoho věcí. Alespoň v kruhu mortetaských přeběhlíků. Z mé rány na čele zůstala jen jizva, kterou budu mít dle všeho už navždycky. Oliver, který měl díky Dexterovi zlomený nos, stále sice trpěl bolestmi, ale za to jako jediný z nás získal pádný důvod, proč zůstat v Santicu a zapomenout na Mortetas. Oliver neměl rodinu, kterou byl v Mortetasu nechal, pokud se nepočítají tři starší sestry, tak neměl problémy s tím, aby se mohl v Santicu zamilovat. A tak to udělal. Znali se necelý měsíc, co jsme v Santicu a mluvili spolu pouze týden, přesněji ode dne, co Dexter Oliverovi zlomil nos. Oliverovou vyvolenou se stala doktorka Chaningová. Některří Santický vojáci se smáli, že si Oliver dává na čas se svatbou, protože tyto věci postupovali v Mortetasu strašně rychle. Rychlé zamilování, podepsaní svatební smlouvy a následné soužití po zbytek života. A jak jsem slyšel od vojáků, tak vztah bez svatby mohl trvat i roky.

To byl prozatimní osud Olivera a doktorky Chaningové.

Daniel začal na plný úvazek pracovat jako lékař v nemocnici ve městě. Sice ještě bydlel s námi na základně, ale vydělával vlastní peníze a poměrně rychle se dokázal aklimatizovat v novém světě. „Vytvářím domov, do kterého pak přemístím svou rodinu," říkával s úsměvem a jiskrou v očích. On věřil, že svou rodinu dovede do Santica.

Miamori, Shawn a Daniel zůstávali na základně s tím, že se pokoušeli také odhalit taje svobodného světa a najít to, co by mohli dělat, aby se nemuseli nudit na základně. Daniel se přidal ihned na začátků k vojákům, společně s Oliverem, a tak alespoň zapadl mezi vojáky. Shawn byl vzdělaný vědec, který v Mortetasu pracoval na vývinu látky, která dle všeho neměla pomoci, ale ublížit. A Miamori měl cíl školu. Měl vlastně jen základní vzdělání a navíc Mortetaské, tak se snažil zjistit, zda jde se to všechno doučit a případně kde. Začal tedy chodit na nadstavbové vzdělání do města, aby následně mohl najít práci a vytvořit tak domov i pro svou rodinu.

Zbývali jsme tedy tři. Já, John a Axel. Z právního hlediska ještě děti. Ať už dle měřítek Mortetských nebo Santických. V Mortetasu se na člověka vzhlíželo jako na dítě do dokončení povinné školní docházky pro danou barvu a v Santicu byl člověk dospělým při dovršení osmnácti let věku. Johnovi zbývalo tedy tři měsíce a Axelovi jeden do dospělosti. Přesto však skončili jako vojáci, protože pro ně škola dle všeho neměla smysl.

A já? Já byl dítětem, co mohlo pouze hypnotizovat černou obrazovku televizoru a doufat v pozitivní vzkaz z Mortetasu. Nic však nepřicházelo... Má mentalita se začala zhoršovat a kapitán Newman se rozhodl jednat.

Poslal mě na střední školu ve městě. Byl jsem sice první mortetaským uprchlíkem, co měl nastoupit na školu, ale to mi nevadilo. Potřeboval jsem se rozptýlit a doufal jsem, že ve škole pochopím chod tohoto světa a lidi v něm.

Kapitán s jedním vojákem mě odvezli do školy, následující dny mě měl odvážet jen ten voják, ale kapitán se rozhodl, že bude prvního dne lepší mi školu ukázat.

Škola byla také důvodem, proč mi bylo koupeno další oblečení. Tentokrát jsem si vybojoval svetr, který se podobal tomu, co jsem měl v Mortetasu, ale tenhle měl tmavší odstín šedé a nebyl tak teplý. Což bylo dobré, jelikož teploty byly stále vyšší a vyšší.