Šedý chlapec za zdí [2]

Kapitola desátá: Ať chce nebo ne

Pohled jsem neměl sklopený, díval jsem se upřeně se smutkem v očích na Averyho a netušil, co říct. Každý z nás měl v rodině alespoň jednoho člověka, jenž byl popraven. U mě to byl můj strýc. U Averyho to však byli rovnou tři lidé. Otec, bratranec a dle všeho syn. Zaujalo mě, že Avery pojmenoval svého syna „Joshua," jelikož jsem podle Averyho věku hádal, že musel být mladší než Joshua a Avery byl Joshuovým strážcem již od útlého věku. Po chvilce přemýšlení jsem si však uvědomil, že opakování jmen a pojmenovávání potomků po prezidentech nebo jiných Hunterech bylo normální. Prapraděd Juliana Huntera se jmenoval John, Johnův bratr se zase jmenoval Andrew – jméno mého otce – a jeden málo významný Hunter nesl jméno Benjamin, ale historie ho smetla pod koberec, jelikož za svou tříletou vládu nic nedokázal, ale ani nepokazil.

Jenže...

Musel jsem přemýšlet.

Avery patřil k Modrým.

Modří měli odjakživa dva potomky.

A dle slov ostatních a Averyho jsem pochopil, že Avery dvě děti měl.

Ale dcery. Živé a zdravé.

Existovala pouze jedna možnost, jak mít dalšího potomka, pokud byl jeden popraven. Říkala se tomu „Prezidentova milost," ale bylo takřka nemožné získat ji. Člověk musel být pro Mortetas významný, musel potomka zavrhnout ještě dříve, než se vůbec provinil a splnit ještě desítky dalších podmínek.

„Avery...," oslovil jsem ho tiše a podíval se na něho s lítostí.

Držel po delší dobu hlavu skloněnou, až po chvíli se na mě podíval koutkem zničeného modrého oka bez jiskry života. „Ano?" šeptl. Takřka to nebylo slyšet, jen otevřel rty a zbytek odnesl vítr.

„Proč si svého syna pojmenoval Joshua? Přeci... Tvůj syn se musel narodit až po Joshuovy a ty si musel Joshuu v té době již strážit. Proč? Nebylo to matoucí?" vyzvídal jsem co nejopatrněji jsem mohl.

„Ne, Bene... Nebylo," povzdechl si.

•••

Po snídani jsem měl zajít za doktorkou Chaningovou, aby mi vytáhla stehy z čela, zkontrolovala mě a napatlala mi znova čelo zelenou mastí, která na čele ztuhla a vytvořila tak smaragdový flek, který se měl pomoci hojení a později se sloupnout sám. Neznal jsem to, ale raději jsem se nevyptával, jelikož jsem na mluvení ani chuť neměl. Můj brzký ranní rozhovor s Averym mě připravil o řeč. Už jsem světu neměl co říci, jelikož svět mi řekl vše.

Kromě toho, že jsem po celý den litoval Averyho, tesknil po Lucianu Silverovi, ač jsem ho moc neznal a pomalu začínal litovat to, co jsem provedl.

Utekl jsem.

Proč? Proč jsme vlastně všichni utekli?

George zemřel. Profesor Silver také. Starý pan Mosby měl být brzy popraven. Avery se musel vrátit do Mortetasu, pokud nechtěl zabít naše rodiny. Joshua byl nezvěstný. John byl zlomený. Axel mě z Johnova zlomení obviňoval. Miamori mě nenáviděl kvůli Benjaminu Mosbymu juniorovi. A já byl... Já. Čím déle jsem byl v Santicu, tím více jsem přemýšlel. Nad rodiči, Nigelem, nad všemi ostatními lidmi v Mortetasu... Trpěli.

„Mohl bych dnes opět využít tvou obětavost?" zeptal se mě kapitán Newman, který mě odchytil při procházení pro chodbě.

„Ovšem," pokynul jsem hlavou s posmutnělým výrazem.

„Potřeboval bych opět přes den roznést pár vzkazů a generál na mě naléhá, abych vás – přeběhlíky – zaevidoval. Potřebuji tedy jména, data narození a tak," objasnil mi mé úkoly.