Victim || Larry ✔

9.

"Když jsou dny chladné a karty jsou vyložené a svatí, které vidíme jsou všichni ze zlata, když se tvé sny nenaplní a ti, které oslavujeme jsou těmi nejhoršími a krev ztuhne v žilách chci skrýt pravdu, ale s tou bestií uvnitř není místo, kam bych se schoval. Tohle je má věčnost, když ucítíš můj žár, podívej se mi do očí, tam se skrývají mí démoni. Když se opona zatáhne úplně naposledy, když pohasínají světla všichni hříšníci se plazí a tak vykopali svůj hrob a s tou maškarádou brzy vyjde najevo všechen ten nepořádek, co jsem udělal nechci tě zklamat, ale jsem zavázaný peklu. Nechci skrývat pravdu. Je to vyryto v mé duši" Harryho hlas utichl a Louis musel zadržovat smích.

"Ty jsi nějaký skladatel?" chlapcův hlas pronikl tichem, nebyl zde slyšet náznak pohrdání, či výsměchu na osobu před ním. "Znělo to tak poeticky."

"Ticho." syknul naštvaný Harry. Sám nevěděl, proč něco takového říkal. Sám nevěděl, proč chce povědět tomuto chlapci svůj životní příběh a pomalu si to začínal rozmýšlet. Ten chlapec o jeho příběh nestál. Doufal jen v záchranu, nebo rychlou smrt. "Všem jsem lhostejný jako kámen u cesty, který jste míjeli." zašeptal si pro sebe a Louis se na něj překvapeně podíval.

Mlčky čekal co dalšího z jeho věznitele vypadne, ale když se neměl ke slovu, ujal se ho sám, ač věděl, že si zahrává na hranici. "Nenapadlo tě někdy se někomu otevřít? Možná, že někdy by někomu na tobě nakonec záleželo, ale ty si jen pohráváš s lidskými životy a hraješ si na boha."

Harry se musel zasmát nad volbou slov chlapce před ním. Vždy svými oběťmi pohrdal, ale na tomhle chlapci bylo něco zvláštního, něco co ho nutilo ho nezabíjet předčasně. "Nikoho nepotřebuju."

"Ale, ano." Louis nasadil co nejúpřímnější výraz, doufal, že se tak zmírní jakkýkoliv trest, který představoval obušek na stolku. "Každý někoho potřebuje. Ať už málo, nebo hodně. Občas je úžasné mít někoho komu se vyzpovídat, komu říct všechny strasti, které tíží naše srdce. Ten kámen spadne a je to jako se normálně nadechnout. Tvůj život je mizerný, nemáš nikoho. Nemáš žádné přátele."

"Nepotřebuji přátele." řekl Harry lehce. Možná, že neměl svědomý, nebo něco tomu podobného, ale přemýšlel nad chlapcovými slovy, ač z nespokojeností musel přiznat, že jeho srdce touží po někom komu by se mohl vyzpovídat a říct vše co tak dlouho držel v sobě.

"Ano potřebuješ. Potřebuješ přítele, který ti se vším pomůže a bude ti naslouchat." modroočkův hlas se zdál být pevný, vzhledem k tomu, že byl připoután k židli a jeho zadek hořel bolestí a jeho srdce tlouklo strachem.

"Nepotřebuji přítele, který kývne na všechno co řeknu. Můj stín kýve přesněji." zasyčel Harry a přiblížil se k tváři chlapce. Měl v plánu mu povědět celý svůj příběh a potřeboval, aby chlapec poslouchal. Když poznal, že chce ještě něco říct, okamžitě jej uchopil za hubený krk a lehce zmáčknul. "Ticho. Chci mluvit." 

Po větším/ menším přidušení se Harry posadil naproti své oběti a byl připraven s výkladem o svém živote, ale něco tomu scházelo. Něco. Kudrnáč potřeboval něco, něco čím by měl nad chlapce kontrolu. Stoprocentní kontrolu.

"Jak moc by se ti líbilo, kdybych během svého vyprávění kreslil něco do tvé kůže?" zeptal se zelenooký mile a vydal se pryč z místnosti, aby se zachvíli vrátil s něčím hluboko v kapse.

"J-jako c-co?" zašeptal tiše mladík a přikrčil se, když nad ním byl Harry mírně skloněn.

"Cokoliv." šeptl mu smislně do ucha a pak si přitáhl židli vedle něj. Odvázal mu ruce a každou přivázal k opěrce, jednu více odhalenou, aby mohl vytvářet jakkékoliv smyslná díla.

"N-ne, ne, ne, ne, ne, prosím." Louis začal tiše plakat a snažil se od muže dostat co nejdál, když z kapsy vytáhl kapesní nožík. Došlo mu, jak mu chce Harry kreslit do kůže a rozhodně to nechtěl. Nenáviděl bolest, nechtěl, aby měl něco v podobě kreseb vyrytých do kůže až po zbytek života, ačkoliv ten život nemusel být zase tak dlouhý.

"Copak, Louisi?" zasmál se Harry a přiložil malou čepel k zápěstí chlapce před ním. "Nebude ti vadit, když si budu kreslit?" přitlačil špiškou do lehce naběhlé žíly. "Že ne?"

"Ovšem, ovšem, že ne." Louis se pokusil o úsměv, pravdou, ale bylo, že strachy umíral a jeho pohled patřil nožíku, který měl být vražen do jeho ruky.

"Tak vidíš." zelenooký se zasmál a odtáhl nožík. Byl připraven vyřezávat do Louise různé obrázky, nápisy a další věci. "Co chceš na ruku první?" zeptal se. Mírný úsměv na jeho tváři.

"Já-já nevím." špitl Louis a sklopil pohled. "Třeba... něco hezkého?" Jeho hlas byl sotva slyšet, když vypouštěl slova, ale následně vykřikl bolestí, když se do jeho ruky zařezávala tupá čepel kapesního nožíku. "To bolí." roztřeseně se nadechl, když zjistil, že Harry vyřezává opatrně, aby netrefil žádnou tepnu či žílu.

"První bych ti tam napsal text refrému z mé oblíbené písničky." muselo to být pečlivé, aby nezkazil ani jeden tah. Všechno muselo být perfektní, možná až moc perfektní. "A přitom ti budu vyprávět svůj příběh, ano?"

"Dobře." Louisův hlas byl neskutečně roztřesený, jak moc se snažil být potichu. Nezbývalo mu nic jiného, než se svým únoscem souhlasit. Mohlo by to dopadnout mnohem hůř kdyby odmítl.

A tak Harry začal vyprávět svůj příběh a s čepelí psal do chlapcovi ruky malá písmenka ve formě písně.