Carpe Diem

2. kapitola - Není mu patnáct

Jakmile mě David požádal o ruku, věděla jsem, že mám všechno v kapse. Dělala jsem mu účetní dva roky než se odhodlal mě někam pozvat. Konečně jsem mohla zamávat té trapné kanceláři a hnusnému rozpustnému kafi. Otec ze mě měl radost. David byl totiž přímo majitel pojišťovny a jeho tatík měl taktéž slušné jmění na kontě, které podědil.

Všechno bylo náhle jednodušší a já se cítila vším tak jistá. Byla jsem poměrně vyvinutá blondýna s dlouhýma nohama a s Davidovými penězi se mi otevřelo naprosto všechno. Jen jediný háček v tom byl. David byl nesmírně panovačný a všechno muselo být po jeho. Když jsme šli na večírek a on měl modrou kravatu, neexistovalo, že bych si vzala černé šaty.

Hold něco jsem překousnout musela. Jenže to ráno, kdy jsem měla práci s účetní uzávěrkou měsíce, mi zavolal, že jeho bratr opět udělal nějaký průser a on to musí vyřešit.

Přestávala jsem mít na jeho problémového bratříčka nervy. Neustále nějaké potíže se zákonem.

,,Mio, musel jsem za něho zaplatit přes sedm set táců, proto si to u nás frajer odmaká." zavolal mi David.

,,Myslíš, že ta jeho práce bude stát za něco?"

,,Nic jiného mi nezbyde. Prosím tě, nemám na něho čas. Vzala by sis ho na starosti?"

,,Copak jsem nějaká chůva nějakého fracka?"

,,Mio, Benovi není patnáct."

,,Takže nudli si utře sám?"

,,Doufejme. Jen abys nebyla překvapená."

,,Mě už nic nepřekvapí."

Byla jsem naprosto vykolejená a naštvaná. Spousta práce a ještě ke všemu ten nevychovaný grázl. Posadila jsem se v restauraci a čekala na ně. Mezitím jsem si rozpracovala pár složek a sotva jsem je zahlédla u vchodu, málem mi spadla čelist. Ten kluk byl normální dospělý chlap, jak se mohl chovat jako malý fracek?

Můj vztek naopak vzrostl, když jsem si uvědomila, že budu muset převychovávat nějakého retardovaného blbečka. Dělala jsem schválně, že ho nevidím. Však já mu to pekelně zavařím, zmetkovi.

,,Tak jdeš nebo tady budeš čekat než se ti vytetuje další drak na záda?"

Neřekl ani slovo, ale čekala jsem, že mě poslouchat nebude. Autoritou vždycky byl David a já to neměla v povaze. Nepřekvapilo by mě, kdyby jednoho dne přišel a já skákala podle Bena.

,,Přehoď si věci ke mně do auta."

Opět bez keců udělal a posadil se namísto spolujezdce.

,,Ukaž mu pokoj a pak ho přivez do firmy, ať ho seznámím." nakázal mi David.

,,Hmm..." zamručela jsem naštvaně.

Chtěla jsem Davidovi ukázat, že mi to rozhodně radost nedělalo. Jenže jemu to bylo fuk.

,,Připoutej se."

,,Ty pojedeš víc jak padesát?"

,,Zavři pusu a zapni si ten pás nebo nikam nepojedu."

,,Budeš mi ho muset zapnout sama." provokoval.

,,Přes hubu ti dát nemůžu? Fajn..."natáhla jsem se prudce k pásu a pevně ho připoutala.

,,Kde jsi narazila na Davida, prosím tě?"

,,V práci."

,,A co tam děláš? Kafe?" dělal si ze mě legrácky.

Jen jsem se ušklíbla nad jeho dětinským komentářem a rozjela se. Mentálně jsem si připadala o dost starší než Ben, i když jsme byli věkově na stejné vlně.

Neměla jsem zapotřebí se s Benem dohadovat jako puberťák. Celkově mi přišel vtipný jako schody ve výtahu, ale snažila jsem se ho nevšímat.

,,To hodláš jít do pojišťovny v tomhle?" sundala jsem si sluneční brýle, abych pečlivě zkontrolovala jeho černé tričko, koženou bundu a roztrhané džíny.

,,My jdeme do opery?"

,,Všichni nosí oblek nebo alespoň košili."

,,Myslíš, že mám s sebou celej šatník?"

,,Je mi fuk, co máš a nemáš. Prostě budeš mít košili."

,,Nebo co?"

,,Bene, jestli hodláš dělat potíže, zabalím ti do basy kalhoty s kšandami, aby tě nemohli ojet."

,,Nedělám potíže, jen žádnou košili s sebou nemám." usmál se jako andílek.

,,Půjčím ti od Davida."

Vtrhla jsem do Davidovy šatny a hledala vhodnou košili.

,,Co tahle?" rozložila jsem jednu z těch bílých.

,,Co ta černá tamhle?" protestoval.

,,Výborně." hodila jsem ji po něm a zavřela skříň.

,,Ty jsi ostrá jak žiletky."

Hned jsem na něho hodila nevraživý pohled a seběhla schody do haly, kde jsem na něho čekala.

,,Nemáš větší?" hulákal na mě ze shora.

,,Jak větší?" popošla jsem pár kroků, abych na něho viděla.

,,Nedám do toho ruce prostě."

Nevšimla jsem si takového rozdílu v jejich postavách. Musela jsem se začít smát. Ben tam stál jednu ruku měl po loket v rukávu a druhou tam nemohl zlomit.

,,Fajn nech si to černý tričko a cestou zpět se někde zastavíme."

,,Mně to moc vtipný nepřijde. Jak se z toho mám asi dostat?" škubal sebou.

Vyběhla jsem schody a nemohla jsem se přestat smát. Vzala jsem košili za ramena a pomohla mu z toho ven.

,,Pardón. Slečno, Mio, v kolik hodin mám nachystat večeři a pro kolik osob?" zamračila se na mě hospodyně od vchodu.

Vypadalo to nejspíš dost blbě, když mě tam viděla s polonahým Benem na schodišti.

,,Ehm...Pro tři." pustila jsem Benovu košili a urovnala si blůzu.

Beztak na mě koukala jako nahá prdel ze křoví.

,,Tak už se obleč." otočila jsem se prudce na Bena.

,,Snažím se."