Kapitola IX. V ohrožení

119 8 0
                                    

„Tohle že vám napsali? Taková nehoráznost!" rozčiluje se nad ošklivým vzkazem babička.

Maminka mlčí, tváří se ovšem, jako by se měla každým okamžikem rozplakat. Dokonce i Davídek zmlkl, jako by pochopil závažnost situace.

„Toto si nemůžeme nechat líbit! Budeme si stěžovat, a tu ohavnost použijeme jako důkaz,"pokračuje babička.

„A komu byste si, maminko, chtěla stěžovat? Němcům na Němce? Nakonec sama skončíte na lavici obžalovaných, to je dnešní pojetí spravedlnosti," promluví matka zahořklým hlasem.

„To se mi nechce věřit, že by v celejch Čechách nebyl jedinej poctivej soudce!"

„Jsme Židé, maminko."

„To přeci není trestné."

„A není to žádoucí. Myslíte si, že Žid má v soudním řízení proti árijci nějakou naději? Jak vám říkám, sami bychom skončili jako obvinění a ještě na mizině kvůli právníkům. Sehnat takového, který by se bil za Židy nebude snadné."

„U vás ve veliké Praze? Tam máte právníků habaděj. A já si nevšimla, že by se Češi chovali k Židům nijak špatně. Podívej, tu urážku napsalo německé dítě. Češi Němce nenávidí. Židé jim nevadí. Samozřejmě, že bys našla právníka, který by vám pomohl."

„Ach maminko, copak nevidíte, jako to je? Nikdo by nechtěl ohrozit svou pověst spoluprací s námi. Kdoví, zda se nedožijeme toho, že být Židem trestné doopravdy bude. A pak nebudete zrovna dvakrát rádi, když o vás budou úřady vědět, že jste pomáhal Židům proti Němcům. Tady ve Mšeně to není takové, ale kdybyste přijela do Prahy...porozuměla byste."

„Ráchel, nebuď takový škarohlíd. Věř Hospodinovi. Věř sobě. Věř mě. Všechno dobře dopadne, slibuji."

„Věř. To je poslední dobou čím dál těžší," povzdechne si matka.

Vyměníme si s Rebekou pohledy. Obě víme, že tady končí veškerá legrace a začíná važná debata pro dospělé.

„Nedá se nic dělat. Miriam, Rebeko, na plovárnu již prostě nepůjdete. Ani do města," prohlásí po chvíli maminka.

Rebeka zklamaně protáhne obličej, neříká však nic.

Další dny se zdržuji převážně na půdě, kde spíme. Výhodou toho nepříjemného incidentu je, že mě babička ani maminka už nenutí chodit ven. Spíše tím trpí moje sestra, která neposedí ani pět minut a společnost ostatních přímo miluje. I ona na mě však přestala naléhat, abych ji doprovázela. I tak se v jedné místnosti s ní necítím dvakrát pohodlně, jelikož vím, co si o tom všem myslí: „Je to tvoje chyba."

Tahle patálie má však další světlé stránky. Například jsem z nudy začala číst v knihách i ty pasáže, jež bych obyčejně asi přeskočila, a někdy si říkám, že by to byla škoda, poněvadž i strany, kde nevidím žádné uvozovky, bývají často moc krásně napsané.

Na chvíli odložím Emmu, abych se protáhla a zrak mi náhodou padne na truhlici, v níž jsem objevila onen dopis. Nepatrně zrudnu, když si vzpomenu, z čeho jsem babičku podezírala. Babička vždy milovala dědečka a zůstala mu věrná i potom, co padl za Velké války v Rusku. Tehdy byla moje maminka zhruba tak stará jako já dnes. Mojí tetě Ruth, maminčině starší sestře, bylo šestnáct.

Dojdu k almaře a psaní z ní vytáhnu, abych si ho znovu pročetla. Naši rodiče mají v plánu poslat do Velké Británie, aby nás ochránili. A teď už vím před čím. Pokud je takové nenávisti plná jediná dívka školního věku, co teprve skuteční Hitlerovi přívrženci. Těch jsou miliony. Ani si nechci představovat, jak nás musí nesnášet samotný Vůdce. Ale proč? Co jsme komu provedli, že nám nadávají a staví nás na úroveň zvířat, špinavých a tupých?

Žaludek mi sevře ledová pěst strachu. Co bude dál? Mohou nám ublížit Němci ještě víc? Pamatuji se, že letos v březnu, když sem Němci vtrhli a obsadili ten zbytek Československa, který zbyl po vytvoření Slovenské republiky, spoustu Židů utíkalo z pohraničí do středních Čech. Táta se jim snažil pomoc. Vyčlenili jsme naše nenošené oblečení, hlavně to, z nějž už vyrostla i Rebeka a dali jsme ho židovským uprchlíkům. Otec jednoho dne po práci dokonce jel do jejich ležení, aby zjistil, zda bychom jim mohli poskytnout další pomoc. Vrátil se celý rozechvělý a bledý, hlas mu podivně přeskakoval, když vyprávěl o dětech, jak běhali po zasněženém táboře v březnu bez obutí. O starých lidech rozklepaných prudkými bolestmi, pro něž rodiny neměly léky. Pokud je Němci bez slitování vyhnali tenkrát, proč by nemohli v zimě takhle vyhnat i nás? V duchu vidím Davídka stát bosého po kolena ve sněhu, nachlazenou a kašlající Rebeku, sebe samu vláčející těžký kufr po opuštěné silnici nehostinnou krajinou. Ale kam bychom se poděli?

Jenže to se nestane. Jsem jednoduše strašpytel a stejný škarohlíd jako máma. Tohle se nestane. Kdyby nás Hitler chtěl vypudit i z Prahy, udělal by to už dávno. Přinejmenším když do té Prahy v březnu dorazil. Na druhou stranu, u Němců musí člověk počítat vždy s tím nejhorším. Jak říkala maminka, jednou může být trestné byť jen být Žid. Radši nemyslet, co by pak se všemi Židy v Německu, Rakousku a Československu provedli, kdybz takový nesmyslný zákon prosadili.

Když o tom takhle přemýšlím, je pro mne vyhlídka možné cesty do zahraničí daleko přijatelnější.

„Copak to čteš, Miriam?" ozve se najednou matčin hlas.

Vnitřnosti mi úlekem poskočí. Divoce se rozhlédnu kolem sebe, kam bych psaní schovala, nakonec se však uchýlím ke lži:„To je starý dopis, co mi jednou psala Sára. Našla jsem ho v této knize."

„Myslela jsem, že patří babičce. Ta knížka, chci říci."

„Asi jsem si ho tam založila minulé nebo předminulé léto." Prosím, ať to přestane vyšetřovat.

„Ach tak. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsi v pořádku."

„Proč bych neměla být?"

Pokrčí rameny.„Rodič nikdy neví. Až budeš mít vlastní rodinu, sama to poznáš."

„A vy budete babičkou." Ta představa mne rozesměje. Zdá se to tak strašlivě daleko, že to snad ani být nemůže.

„To bude krásné. Ale teď jsi ještě moje malá holčička a musíš si to užít. Ještě tě čeká tolik překrásných zážitků Miriam. Zamiluješ se, půjdeš na ples, poznáš spoustu přátel, budeš cestovat po celém světě."

„Jenže mne také čekají všechny ty špatné věci. Rozchody, hádky, někdo mi umře, někdo odejde a já ho už nikdy nespatřím."

„To je bohužel daň za všechny ty pěkné chvíle života. A čím víc je těch hezkých časů, tím víc musí být těch horších."

Přejde ke mně. „Neboj se. Užiješ si život."

„Já vím, maminko."

Světla Británie (UPRAVUJE SE)Kde žijí příběhy. Začni objevovat