Jediné, co potřebuji, jsi ty

XVIII. kapitola Pátrání pokračuje

Dveře na zahradu se otevřely.

Vyšel z nich vysoký muž oděný v černém hábitu. Přes hlavu měl kapuci, takže ani když na něj dopadlo měsíční světlo, nebylo mu vidět do tváře. Všem čtyřem se zatajil dech. Muž přešel zahradu a vešel do stáje. Dobrou půl hodinu se nic nedělo, jen ze stáje vycházelo slabé světlo. Nikdo se neodvažoval porušit to ticho, které panovalo. Mezi pozorovateli panovalo mírné napětí. Najednou se dveře stáje otevřely a na zahradu vyšel kůň vedený oním mužem. Ten se na koně bez problému vyšvihl a pobídl ho do cvalu. Několikrát objeli zahradu. Jezdec pobídl koně a ten zrychlil. Všichni tuto podívanou sledovali se zatajeným dechem. Najednou se jezdci vlivem rychlosti a mírného větru stáhla kapuce. V měsíčním světle zazářily dlouhé plavé vlasy.

„Lucius Malfoy," zalapala po dechu Ginny a ve stejné chvíli Draco vydechl „Otče..."

Všichni ho fascinovaně sledovali. Plášť a plavé vlasy za ním vlály. Stále dokola objížděl zahradu. Když cítil, že je kůň unavený, začal zpomalovat tempo. Ve větší části domu se rozsvítila světla. Nakonec už jenom obcházel kolem zahrady a zavedl koně zpátky do stáje. Ještě chvíli tam zůstal a poté zamířil zpátky do domu. Ginny, Hermiona, Draco a Harry ještě chvíli počkali a také zamířili do hotelu.

„To snad není pravda. Já se o něj strachuju a on si tady klidně jezdí na koni!" rozčiloval se Draco.

„No tak, Draco, uklidni se," objala ho Hermiona kolem pasu.

„To se ti řekne. Celou dobu co byl údajně mrtvej, si tady v pohodě žije jako by se nechumelilo a mě klidně nechá přežívat téměř na ulici!"

„Draco, věřím, že kdyby mohl, určitě by se o tebe postaral. Ale on nemohl. Nemohl dát jakkoliv vědět, že je na živu. Kdyby mohl, určitě by ses to dozvěděl."

„Víš vůbec, jaké to bylo? Žít na ulici mezi odpadky a krysami?"

„Draco, to už je za tebou. Nemysli na to. Mysli na to, co je před námi. Vezmeme se, narodí se nám děti,..." zasnila se Hermiona. Draco ji objal kolem ramen a zbytek cesty do hotelu mlčel.

Když se vrátili, chtěl Draco ještě udělat poradu o tom, co bude dál, ale Hermiona mu to vymluvila, že to počká do rána. Ostatní nic nenamítali, protože už byli značně unavení. Popřáli si dobrou noc a odešli do svých pokojů.

Druhý den po snídani si sedli ke stolku v Dracově a Hermionině pokoji a hodlali vymyslet plán pro příští dny.

„Takže, co víme?" ujala se slova Hermiona, která před sebou měla pergamen a brk a byla připravená všechno zapisovat.

„Víme, že Lucius je tam v tom sídle a je tam vězněn," řekla Ginny. Hermiona si udělala poznámku.

„Víme, nebo spíš tušíme, že Blue je tam taky. Viděli jste, jak se rozsvítila světla v té větší části domu? Lucius byl v té době ve stáji, takže ten světla rozsvítit nemohl a podle lidí v domě nikdo jiný nebydlí."

„Takže bychom se tam mohli pokusit vloupat, jediná škoda, že nevíme, jaká tam jsou ochranná kouzla."

„Ale víme," řekla Hermiona. „Není to nic složitého. Myslím, že my čtyři bychom měli stačit na to, abychom se tam dostali."

„Skvělé! Takže můžeme vyrazit?" zeptal se Draco.

„Bohužel ne. Musím dát vědět Kingsleymu, že se chystáme k akci a navíc teď myslím není ta nevhodnější doba na útok. Necháme to na večer," řekl Harry a poslal Kingsleymu zprávu pomocí nějaké malé krabičky. Všichni leknutím nadskočili, když se z ní ozval Kingsleyho hlas, že akci schvaluje.

„Funguje to trochu jako mudlovský telefon," vysvětlil Harry. „Používají to jenom bystrozorové. Šikovná věcička."

„Harry? Co vůbec bude s otcem, když se nám ho povede osvobodit?" zeptal se Draco.

„No, mám pocit, že měl být někdy v létě propuštěn z Azkabanu. Předpokládám, že mu zbytek trestu odpustí a jeho místo vystřídá John Blue. Co se týče majetku, všechen mu samozřejmě zůstane."

„Ani jsem nevěděl, že měl být vůbec někdy propuštěn."

„No, původně ne, ale pak se objevily jisté výpovědi, které Luciusovi snižovaly trest. Velký účinek mělo třeba to, že díky Narcisse jsme v podstatě vyhráli."

„Aha. Nikomu nepřišlo důležité mě informovat. To, že je otec v Azkabanu jsem se dozvěděl s Denního Věštce."

„Bohužel, ministerstvo toto trochu zanedbává."

„Nechci přerušovat vaši debatu, ale měli bychom vymyslet plán," vložila se do rozhovoru Hermiona.

„Souhlasím," přitakal Harry. „Vnikneme tam, až bude Lucius ve stáji. Něco mi říká, že John Blue by mohl být nebezpečný a proto potřebujeme být co nejsilnější. Hermiono, při vší úctě ke tvým schopnostem a taky s ohledem na tvůj stav, myslím, že bude lepší, když ty půjdeš do stáje za Luciusem a pokusíš se mu vysvětlit, co se děje. On by ti neměl ublížit, nemá u sebe hůlku, a kdyby ti přece jen něco hrozilo, ty hůlku máš, tak se jí neboj použít. My ostatní vnikneme do domu a pokusíme se nezabít Johna Bluea. Pokud to bude možno, znehybníme ho a dostaneme do bezpečí soudní síně na ministerstvu."

„Souhlasím," řekla Hermiona a v duchu už si plánovala, co řekne Luciusovi Malfoyovi.

„Já také," řekl Draco.

„Ginny?" otočil se Harry na svou manželku.

„Nemám sebemenší námitky," usmála se na něj.

„Výborně, akce naplánována. Přesně v šest hodin a třicet minut se sejdeme před hotelem. Zase si vezměte něco černého na sebe. Projistotu."

„Ok, domluveno."

„Hermiono, kdo všechno vlastně bude na vaší svatbě?" ptala se Ginny.

„Jenom vy a Neville s Lenkou. A snad taky Dracův otec."

„Hermiono, ale Neville s Lenkou žijí v Americe. Prý měli nějaké problémy a odstěhovali se. S nikým se nestýkají a žijí po mudlovsku."

„Aha. To je mi líto. V tom případě je asi zvát nebudeme, co myslíš Draco?"

„Myslím, že by to nebylo nejvhodnější, zvlášť pokud se uzavřeli před světem."

„A už máte představu, kde svatba bude, jaké to bude, jaké budeš mít šaty a tak?"

„Ne nemáme. Vždyť to bude až na konci dubna."

„Hermiono, necelé dva měsíce zase není tolik času. Já vím, že svatba bude malá, ale třeba šaty. To bude chvilku trvat, než je ušijí, ne?"

„No to asi jo. Až se vrátíme z dovolené, můžeme spolu zajít k madam Malkinové."

„Dobrý nápad. Harry? Nepůjdeme se projít?" zeptala se Ginny svého muže.

„Ale jistě, lásko," řekl a oba odešli. Hermiona a Draco spolu zůstali sami.

„Draco?"

„Hm?"

„Myslíš.....myslíš, že tvůj otec bude souhlasit s tou svatbou?" zeptala se Hermiona s obavou v hlase.

„Snad ano. A i kdyby ne, stejně si tě vezmu."

„Já bych tě hrozně nerada dostala do problémů..."

„Hermiono, jaké problémy by mi asi tak mohl způsobit?"

„Já nevím, může se tě zříct, vydědit tě a..."

„Hermiono," přerušil ji rázně. „Jediné, co potřebuji, jsi ty. Na ničem jiném mi nezáleží. Jasné?"

Hermiona jen kývla a políbila ho.