Jediné, co potřebuji, jsi ty

XVII. kapitola Pátrání

Bylo osm hodin ráno a Draco s Hermionou právě vylezli z krbu v Harryho kanceláři na ministerstvu kouzel. Potterovi už tam byli všichni. Harry zařídil dvě přenášedla, aby mohli pobrat i všechna zavazadla. Měli se přenést poblíž vesnice, kde údajně bydlel John Blue.

„Takže, první půjde Hermiona, Draco a James. Každý se vezme svoje zavazadlo. Chyťte se!" Všichni tři jmenovaní se chytili a zmizeli z kanceláře. Harry a Ginny to měli malinko složitější kvůli Albovi, ale zvládli to.

„Fajn, zvládli jsme to. Kde budeme bydlet?" zeptala se Ginny.

„Tady poblíž je městečko, ve kterém by měl být hotel. Budeme tam muset dojít po svých, ale nebojte, není to daleko."

„Tak fajn, jdeme," řekla Ginny a podala Harrymu spícího Albuse. Všichni vyrazili za ní. Opravdu, netrvalo dlouho a došli do města. Našli malý mudlovský hotel a ubytovali se. Byli jediní hosté, takže si mohli vybrat pokoj podle libosti.

Po obědě se rozhodli jít na procházku do vedlejší vesnice a trochu prozkoumat terén.

„Zjistil jsem, že by tady měla bydlet jedna kouzelnická rodina. Možná by bylo dobré se jich zeptat, jestli o Blueovi něco neví," řekl Draco.

„Dobře, kdo tam půjde?" zeptala se Hermiona.

„Harry?"

„Tak fajn. Ale jak najdeme jejich dům?"

„Vidíš támhleten na začátku vesnice? Myslím, že je z něj cítit magie."

„Máš pravdu. Tak jo, jdu tam. Počkejte na mě ve vesnici, ano?"

Harry se odpojil od skupinky. Všichni ostatní pokračovali do vesnice. Ginny a Hermiona drželi za ruce Albuse, který se zrovna učil chodit. James vesele pobíhal okolo.

„Dlaco, pojď, zahlajeme si na babu."

„Na co?" ptal se Draco, který tuhle mudlovskou hru neznal.

„Na babu. Ty to neznáš?"

„Ne, neznám."

„Tak já ti to vysvětlím. Učil mě to tatínek. Plostě mám babu a musím tě chytit a plácnout tě a babu dostaneš ty a ty mi ji musíš předat a tak, chápeš?"

„Myslím, že jo."

„Tak pojď hlát. Mám babu, utíkej." Dracovi nezbylo nic jiného, než Jamese poslechnout. Draco už byl celý udýchaný, protože James byl malý a mrštný, ale hlavně nezvykle rychlý a dělal spoustu kliček. Naštěstí přišel Harry.

„Tak co?" zeptal se Draco.

„Dobrý. Znali ho. Řekli, že asi deset let už bydlí támhle v tom velkém sídle na kopci. Vsadil bych se, že to taky získal nějakým podvodem. Mohli bychom se tam jít projít," navrhl.

Všichni se vydali směrem k velkému sídlu. Patřila k němu i zahrada a ohrada s koňmi. Sídlo vypadalo neobydleně. Byla to zvláštní stavba. V podstatě to byly dvě budovy spojené chodbou. Jedna byla větší a očividně starší a také honosnější. Ta druhá byla malá, jen přízemí a první patro. Dveře z ní směřovaly do zahrady. Ačkoli sídlo vypadalo neobydleně, cítili magické bariéry bránící jim přijít ke stavění blíž. Celé ho obešli dokola. Harry se rozhodl, že kolem umístí speciální kouzlo, které ho upozorní pokaždé, když z domu někdo vyjde, nebo do něj vstoupí. Potom se vydali zpátky, protože James začal mít hlad. Po večeři začala Harryho hůlka vibrovat.

„Takže někdo vyšel ze sídla. Nevíme jestli na zahradu nebo někam jinam. Mám s sebou dalekohled, můžu se odsud zkusit podívat," řekl a vydal se na balkon. Za chvíli se vrátil.

„Ten člověk musel vyjít na zahradu, protože ta je z našeho pohledu schovaná za domem a není na ni vidět."

„Třeba se to bude opakovat a potom se tam můžeme vypravit a podívat se, co tam ten člověk dělá," navrhla Hermiona.

„Dobrý nápad. Ale nejdřív to musíme vypozorovat."

„Takže myslím, že máme plán na příští dny, že?" Všichni souhlasně přikývli.

„Já už půjdu uložit kluky. Dobrou noc," řekla Ginny a začala nahánět Jamese a Albuse. „Tak, kluci, jdeme spát, rozlučte se."

„Doblou noc, tati. Doblou noc, Mio, doblou noc, Dlaco!"

Draco a Hermiona se za chvíli taky odebrali do jejich pokoje.

*****

Harryho hůlka začala vibrovat. Jelikož ji měl schovanou pod polštářem, hned ho probudila. Podíval se na hodiny. Bylo půl páté. Včera hůlka přestala vibrovat kolem deváté večerní. Ještě se mu nechtělo vstávat, a proto položil hůlku na noční stolek, převalil se na druhý bok a znovu usnul. Když se probudil, bylo půl deváté. Hůlka už byla v klidu. Rozhlédl se po pokoji, ale nikoho neviděl. Ginny a kluci už nejspíš šli na snídani. Oblékl se a vydal se dolů do jídelny. Jak předpokládal, ostatní už snídali.

„Ahoj," pozdravil je.

„Dobré ráno, Harry, jak ses vyspal?" zeptala se jeho žena.

„Ale jo, docela dobře. Akorát v půl pátý mě vzbudila hůlka."

„To je divný. Vždyť v půl pátý je ještě tma. Sice začíná pomalu svítat, ale je tma."

„A včera večer, když to začalo, už bylo taky skoro setměno, ne?" zeptala se Hermiona.

„Myslím, že jo."

„Ten člověk tedy nejspíš nechce, aby ho lidé viděli. Ale proč?"

„To nevím, ale chtělo by to zjistit." Všichni souhlasně přikývli.

*****

„Můžeme vyrazit?" zeptal se Harry. Chystali se vyrazit na výpravu k sídlu Johna Bluea. Tři dny pozorovali, v kolik hodin se začíná hůlka ozývat. Většinou to bylo ráno od půl páté do šesti a večer od sedmi, nebo půl osmé do půl deváté. Rozhodli, že večerní čas je rozhodně přijatelnější, než ten ranní. Kluky nemohli vzít s sebou, aby nedělali hluk. Harry je pomocí přenášedla dopravil k babičce a následně se vrátil. Všichni se pečlivě připravili. Oblékli si co nejtmavší věci, aby byli hůře viditelní. Vzali si hůlky, obyčejné mudlovské baterky a dalekohled.

Všichni souhlasně přikývli a vyšli z hotelu. Bylo půl sedmé, akorát měli čas na to dojít k sídlu a schovat se. Jako skrýš si vybrali menší skálu na kraji lesa, která byla kousek od sídla, a šlo odsud vidět na celou zahradu. V případě nouze se za ni mohli bezpečně schovat. Hermioniny hodinky ukazovaly za pět minut sedm. Všichni byli trochu nervózní až na Harryho, který byl na podobné situace zvyklý. Jelikož začínala být zima, Hermiona na ně použila zahřívací kouzlo. Zopakovali si všechny možné kletby, které by se jim mohly hodit. Byli maximálně připraveni téměř na cokoliv. Teď už nezbývalo nic, než čekat. Zahradu ozářil srpek měsíce, který vyplul z pod mraků. Harryho hůlka začala vibrovat. Dveře na zahradu se otevřely.