Jediné, co potřebuji, jsi ty

IV. kapitola exkurze do mudlovského světa

Ahoj Draco,

šla jsem do práce. Nechtěla jsem tě budit. Snídani máš v kuchyni na stole. Vrátit bych se měla kolem poledne.

Hermiona

Tenhle vzkaz našel Draco na svém nočním stolku. Šel se umýt a potom nasnídat. Bylo půl deváté. Přemýšlel, co bude dělat. Pohled mu padl na nádobí. Rozhodl se, že ho zkusí umýt. Povedlo se. Vydal se podívat do pracovny. Na stole našel nějaké pergameny, zřejmě zápisky ze školy. Celá jedna stěna byla schovaná za knihovnou. Většina knih byla o lektvarech, bylinkách a kouzelných formulích. Byly zde také knihy s názvy jako fyzika nebo chemie. Draco usoudil, že se jedná o knihy mudlovské. Našel také několik románů od mudlovských autorů. Řekl si, že až dočte Vynálezy, zkusí si jeden z nich přečíst. Vrátil se do ložnice a z nočního stolku si onu knihu vzal. Přešel do obývacího pokoje, sedl si do jednoho z křesel a začetl se.

O pár hodin později se otevřely dveře a vstoupila Hermiona. „Ahoj, Draco, promiň, že jdu tak pozdě, ale musela jsem se trochu zdržet, protože můj nadřízený odchází za měsíc do důchodu a já jsem s ním musela ještě něco zkonzultovat. A taky jsem byla na nákupu," položila na zem dvě velké tašky. Odběhla do ložnice se převléct.

„A co ty, jak ses tu měl?" zeptala se, když se vrátila.

„Dobře. Četl jsem si. Je to moc zajímavé, ale hrozně rychle se to čte, podívej, už jsem ve třech čtvrtinách."

„To jsem ráda, že se ti to líbí. Půjdu udělat oběd. Určitě už máš hlad," řekla a odešla do kuchyně. „Jé, ty jsi hodný, že jsi umyl nádobí. Ale to jsi nemusel, zvládla bych to sama," ozvalo se za chvíli.

„Prosím tě, vždyť to je maličkost. Stejně jsem neměl co dělat," řekl Draco.

„A co vlastně ta tvá noha, bolí tě?" zeptala se Hermiona po obědě.

„Nebolí. Ty tvoje mastičky ji určitě uzdravily."

„V tom případě myslím, že bys zítra mohl zkusit pomalu na ni našlapovat. Když to dobře půjde, za týden už bys mohl běhat."

„To je dobře. Potřebuju si zajít do města a nakoupit si pár věcí a taky sehnat tu práci. A ještě mám jeden dotaz. Ví Weasley, že tu jsem?"

„Ne, neví. A ani mu to nehodlám říct. Ron je totiž hrozně žárlivý. Žárlí i na mého kadeřníka," protočila oči Hermiona.

„A má důvod?"

„Ne, samozřejmě, že ne!"

„Tak proč mu to nevysvětlíš?" ptal se Draco dál.

„Snažila jsem se. Jenže to už by spíš vstal Snape z mrtvých, než aby Ron pochopil, že tu se mnou bydlíš čistě proto, že jsme přátelé. A navíc, kdyby se to dozvěděl, byl by tě schopen zabít, což si já samozřejmě nepřeji. Nikdy tu není, takže se nemusíme bát, že by zjistil, že v ložnici jsou dvě postele místo jedné."

Týden utekl jako voda a Draco už zase hezky chodil po obou nohách.

„Draco, vstávej," Hermiona s ním jemně zatřásla.

„A to proč?" ptal se rozespale.

„Je pondělí, já jdu do práce a ty jsi chtěl jít do města a chtěl jsi, abych tě vzbudila, až budu vstávat, což je teď, takže vstávej."

„Nebo co?"

„Poleju tě studenou vodou."

„To bys neudělala."

„Myslíš?" zeptala se, vytáhla hůlku a namířila jí na stále ležícího Draca.

„No dobře, už vstávám." Hermiona se vítězně usmála a šla chystat snídani.

„No to je dost," řekla, když Draco přišel o dvacet minut později do kuchyně. Byl umytý, učesaný a oblečený do džínů a trička. Ona sama už byla připravená a právě snídala. „Takže já půjdu do práce a ty budeš na Příčné, ano? Prosím, slib mi, že nepůjdeš do té ulice s tím klubem."

„Neboj, budu jenom na Příčné ulici, nikde jinde."

„Dobře. Dáme si sraz ve dvanáct před Gringottovýma a zajdeme si někam na oběd. Potom tě zavedu do jednoho mudlovského obchodu. Tam za tebou přijdu kolem třetí, dobře?"

„Dobře."

„A s placením na mě prosím počkej, přeci jenom mudlovským penězům rozumím trochu víc než ty."

„Jasně."

„A teď si jdi vyčistit zuby, ať můžeme vyrazit."

„Ano, mami," ušklíbl se Draco a šel udělat, co mu řekla. Poté se přemístili na Příčnou, kde se rozloučili. Hermiona šla do práce a Draco si zašel ke Gringottovým a do obchodu madame Malkinové, kde si nechal ušít hábit. O půl dvanácté se vydal pomalu zpět k bance. Chvilku tam postával. Přesně ve dvanáct se objevila Hermiona.

„Ahoj," pozdravil ji.

„Ahoj, jak ses měl?" zeptala se.

„Dobře. Zjistil jsem, že moje hromádka zlata se trošičku rozrostla, jak mi tam chodila výplata z práce. Pak jsem byl u madame Malkinové a objednal jsem si hábit. A co ty?"

„Dobrý. V práci je to teď takové volnější, takže tam odpoledne ani nemusím."

„Vážně? To je super. Aspoň mi pomůžeš s výběrem."

„No to teda nevím. Chceš jít do kouzelnické restaurace, nebo do mudlovské?"

„Myslím, že to nechám na tobě."

„Dobře. Půjdeme tady na Příčné. Nedávno tady jednu otevřeli."

Restaurace byla malá a útulná. Jídlo bylo výborné. Když Draco gentlemansky zaplatil, vydali se k Děravému kotli, odkud vyšli do mudlovského Londýna. Hermiona rozhodla, že pojedou metrem. Draco byl jako u vytržení. Ještě nikdy ničím podobným nejel. Všude se rozhlížel, až ho musela vzít za ruku a táhnout ven, aby se vůbec dostali z podzemí. Došli do obchodu.

„Draco, tady jsou pánské věci. Tady teď budeš. Já se jdu podívat támhle do dámské části. Za chvíli za tebou přijdu," řekla a odešla kamsi mezi stojany s dámským oblečením. Draco se tedy vydal prozkoumat pánskou část obchodu. Když za ním Hermiona přišla, měl vybráno několik triček, košilí, dvoje kalhoty a kraťasy.

„No, tak vidím, že sis vybral. Jestli je to všechno, můžeme jít zaplatit."

„Myslím, že jo."

„Mám to jít zaplatit já a ty na mě počkáš, nebo chceš jít se mnou?"

„Půjdu s tebou a podívám se, jak to funguje."

„Tak dobře, ale drž se pořád u mě, ať se neztratíš."

„Neboj."

Draco se nemohl vynadívat na to, jak fungovaly pokladny. Všechno sledoval se zatajeným dechem. Hermiona ho od pokladen musela doslova odtáhnout.

„Tak, myslím, že prohlídka mudlovského světa už skončila," řekla, když konečně vyšli z obchodu.

„A to ani nepojedeme metrem?" ptal se Draco.

„Ne, najdeme nějaké skryté místo a přemístíme se domů."

„Tak dobře."

„Podívej, támhle je telefonní budka. Tam vlezeme a přemístíme se," řekla Hermiona a zamířila k budce. Namačkali se dovnitř a Draco si hned začal prohlížet telefon.

„Chyť se mě za ruku, Draco."

„Na co slouží tohle?" ptal se, který buď přeslechl, nebo ignoroval její příkaz.

„Na to, abys mohl slyšet, co ti druhý člověk říká. Chyť se mě, ať se můžeme přemístit, prosím."

„No dobře," chytil se jí pevně za ruku. Jakmile to udělal Hermiona je přemístila před jejich byt.

„Jo a Hermiono, našel jsem si práci."

„Vážně? To je skvělé! Kdy nastupuješ?"

„Příští pondělí."