Prodavač kamenů

Kapitola XVIII.

Poznámka autorky: Upřímně? Tohle je fiasko. Ha! To mám za to, že jsem si špatně rozvrhla děj a pak to dopadlo tak, že jsem absolvovala marný pokus o nacpání tří kapitol děje a nejméně padesáti kapitol pocitů a úvah do jedné jediňoučké 9ti stránkové sbírky klišé. Což je další věc. Myslím, že vám nějakej prolhanej sušenkožrout u Výbušnin sliboval, že příští kapitola už bude mít inteligentní délku, co? Ale přísahám, už tak jsem to ostříhala jako ovci na vlnu, více už to zkrátit vážně fyzicky nešlo. Jednoduše, nejsem na tuhle kapitolu pyšná ani co by se za nehet vešlo, a teda vážně upřímně se modlím, ať vám se líbí víc než mně samotné.

P.S.: Kapitola je věnována Kami 5, která pro mě udělala nádherný cover. Ale omlouvám se, chtěla jsem ti tímhle poděkovat, nicméně teď mi došlo, že když jsem ti věnovala zatím tu zdaleka nejhorší kapitolu, že tě tím spíše urazím.

Kapitola XVIII. - Netvorovo dilema

přítomnost

Reineteril se na ni zaraženě podíval. Její slova mu nedávala smysl.

„Já jsem Adelaide," zopakovala ještě jednou.

Nervózně se zasmál. „Promiň, Jasnovidko, ale to je hodně blbý vtip."

„Nežertuji. Můžu Reineterila ubezpečit, že opravdu jsem-"

Zavrtěl hlavou. „Dvakrát mi to stačilo!" Připadal si jako ve špatném snu. A tu větu už nechtěl slyšet znovu.

Pak ale dívka udělala něco, co by nečekal. Zeširoka se usmála. Ledově a sadisticky. „Reineteril by měl utíkat..."

„P-Počkej..." přerušil ji. „Já...já se s tím musím nějak srovnat..."

„Není s čím. Ubohý, napálený Reineteril." Nahlas se zasmála. „Celou tu dobu jsem ho vedla na vlastní popravu!"

„Chceš mě zabít?!"

„Ano," přikývla. Přivřela oči. „Důvod k tomu nemám. Adelaide je krvežíznivý netvor, proto."

Nezmohl se ani na slovo. Třásl se. Stačilo pět minut, aby se všechno zhroutilo.

„Plánuji ho zavraždit úplně stejně, jako jsem to udělala s tím jeho Morixem. A proto by měl utéct."

„Ne..." zašeptal. Nemohl tomu uvěřit. Jasnovidka...

„Ano! Ani netuší, jak moc jsem se jeho naivitou bavila! Neměl ani podezření, co?!" Její hlas zněl vážně nepříčetně.

„To... snad..." Byl příliš v šoku na to, aby zformuloval větu, a ani nevěděl, co říct.

Ona se však dosud ani nepohnula z místa. Nevzala žádnou zbraň, ani nic podobného. „Utíkej!" zakřičela. „Stojí přede mnou člověk, kterého toužím usmrtit. Prahnu po jeho krvi. Ale..." ztišila hlas. „...protože je to Reineteril..." Její oči ho probodly vědoucným pohledem. „...rozhodla jsem se mu dát malou nápovědu. Bude to hra na kočku a myš. Za hrobkou najde myška pistoli, revolver střední ráže. Já tam za ním nepůjdu. Má právo tam zůstat, jak dlouho chce. A potom nechť se vrátí sem a rozhodne se, jak zbraň použije."

Tahle blbost ho vrátila do reality. „Na tohle ti kašlu!"

Ale ona mlčela, jen ho nadále provrtávala očima.

„Ty na tomhle...opravdu trváš, že?" ověřil si. „Říkáš, že v úkrytu můžu zůstat libovolný čas a že si to vyřídíme potom?"

Jenom chladně kývla.

„Dobře," vydechl roztřeseně. Pořád nedokázal přijmout realitu. Ale byl rád, že mu alespoň dala čas, aby si to mohl všechno projít v hlavě.