Prodavač kamenů

Kapitola XII.

Kapitola XII.- Démoni a kostky

"Je Reineteril v pořádku?"

Nic. Pořád tma. Její hlas k němu nedoléhal.

"Chvíli jsem si povídala s jeho spolužáky a pak jsem se vydala hledat Reineterila, jenže přišla jsem pozdě." vysvětlovala, ačkoli si uvědomovala, že ji neslyší. Klečela na zemi u něj.

"Měl by vědět, že omdlívat uprostřed cesty není zrovna zdravé, protože je díky tomu na ráně všem zlodějům a sadistům. No, teď už tu sice jsem já- ale mě na boj moc neužije, takže jakožto strážce nestojím za nic. Z toho vyplývá, že by se měl pro vlastní bezpečí co nejrychleji probrat."

Pak jí došla trpělivost a jemně s ním zatřásla.

Pomalu otevřel oči a podíval se na ni. "Zasloužím...zasloužím si smrt..." zašeptal po chvíli tiše a zvedl se do sedu. Pořád se mu příliš točila hlava, aby vstal.

Zavrtěla hlavou. "Ne. A to je ten Reineterilův problém. Ale nemusí se bát, já mu od teď ráda v boji s démony pomůžu!"

"Já snad ještě spím..." protočil oči. "S jakými démony, proboha?"

"No, přece s těmi, kteří tyranizují Reineterila..." pokrčila rameny.

Nepříjemný pocit horkosti a chladu ze ztráty vědomí už ho pomalu opouštěl. "Měla by ses dát vyšetřit. Vidíš tady snad nějaké ,démony'?" povzdechl si.

Přikývla.

"Fakt? A kde?" zeptal se posměšně.

Pousmála se a něžně se dotkla jeho čela. "Všichni jsou přesně tady."

"Já zapomněl, že v úterý si vždycky hrajeme na psychologickou poradnu."

"Ale dnes je středa..."

"Nech toho. Já od tebe pomoc nechci. A vůbec, já přece žádné psychické problémy nemám! Jsem naprosto bezstarostný, vyrovnaný a normální." nevesele postřehl, jak se mu do hlasu pomalu vkrádá sarkasmus. Ještě teď mu přejížděl mráz po zádech, když si vzpomněl na tu hrůzu, kterou si pro něj připravily jeho výčitky svědomí.

Ale ona jakoby ho ignorovala. "Začnu s bojem proti démonům klidně hned, ale nemůžu. Myslím, že nejlépe by je zahnalo odpuštění...ale já nemám jak Reineterilovi odpustit, když se mi nechce svěřit. Proto jediný člověk, který může být teď schopný zahnat je na útěk, je on sám."

"O čem to sakra blábolíš?"

"Reineteril musí odpustit. Sám sobě."

"To už nehodlám dál poslouchat. Jdeme dál?" Zvedl se na nohy a zadíval se v dál. Odtud už se daly spatřit první pramínky lávy, první gejzíry a první políčka zvláštní červeno-mrkvové barvy. Mladík se zhluboka nadechl. Ačkoli vzduch už brzy začne smrdět sírou, on už možná zítra ucítí vůni svobody.

Jasnovidka taktéž vstala a vesele se zazubila. "Odhodlanost a tvrdohlavost. Další věci do mého seznamu."

"Dobře, vzdávám se. Celou dobu ti jde o to, abych se zeptal, co je to za seznam, co? Tak do toho. ,Co je to za seznam?'"

"To je můj soupis věcí, které mě zajímají, fascinující nebo okouzlují ohledně Reineterila."

"V-Vážně? A kolik jich je?" vyhrkl mírně v rozpacích, ale potom rázně zavrtěl hlavou. "Chci říct, že jsem nikdy neviděl nic úchylnějšího a že mě ty věci na tom seznamu vůbec, vůbec, vůbec, vůbec nezajímají!"

"Tři sta padesát sedm. Tolik jich je."

"Cože?! A jak dlouho už to počítáš?" Pochyboval, že by někdo dokázal nasbírat tolik dobrých věcí, i kdyby počítal už od jeho narození.