Prodavač kamenů

Kapitola I.

Poznámka autorky: Už i tohle prošlo beta-čtením! Hloubkovými úpravami zatím ještě ne.

Kapitola I.- Máš štěstí?

Hodiny na ztrouchnivělé zdi ponuře tikaly, jenže je nikdo neměl šanci uslyšet.

Vzduchem se neslo miliony zvuků - zejména lidských hlasů, jejich výkřiků, slov i šepotu a ostré cinkání sklenic, lahví, chřestění řetězů a dusot bot, zvonění zbraní... a uprostřed toho všeho krátké zakvílení zvonku.

Někdo se připojil k osazenstvu rozlehlé místnosti. Někdo vkročil do kasína. Nikoho ale nezajímalo, jestli, a s kým chce hrát. Nikdo muži v respekt vzbuzující uniformě, a nešťastně se tvářící dívce jdoucí za ním, nevěnoval pozornost. Voják se trochu přiopile usmíval a pohazoval si s balíčkem peněz tak nápadně, že by mu jej polovina kolemsedících nejraději ukradla, nebýt výhružného meče a malé pistole za jeho opaskem. Z jeho postoje bylo jasné, že přišel všechny ty zlaťáky pohrát, jenže nikdo se neměl k tomu, aby ho vyzval.

„Hej! Kdo si hodí kostky o toto?" zařval a zamával nad hlavou penězi.

Bez odpovědi.

Zabručel a hledal, kam by si přisedl. Dneska mu přálo štěstí. Nejen, že ho povýšili na generála, ale pocit v jeho hlavě napovídal, že se mu dnes nachomýtne do cesty i štěstí ve hře. Možná to zbytek kasína nějak cítil, a proto s ním nechtěl hrát...

Jen jeden člověk seděl zrovna sám a vypadal dost bohatý na to, aby mohl ještě hrát a dost opilý na to, aby s tím souhlasil. No, „bohatý"...bez okolností by tohle slovo v jeho popise málokdo použil. V šedé košili a tmavé vestě působil, jakoby už přišel i o kabát, a umouněný široký klobouk, který byl kdysi před desítkami let možná zdoben ptačími pírky, ležel na stole před ním. Husté vlnité vlasy kdovíjaké barvy - buďto temně hnědé, nebo černé, podle toho, jak na ně zasvítilo slunce - měl rozcuchané a sahající po polovinu jeho krku mírně odstávaly do všech stran. Nicméně, před tímhle zanedbaným tvorem se na stole leskl jediný zlaťák a z toho voják usoudil, že je naprosto zralý ho prohrát.

Stůl, u kterého odpočíval mladík, který mimochodem působil, jako by hluboce spal, měl jen dvě židle. To novopečenému generálovi moc nevyhovovalo, ale v konečném součtu mu to vlastně bylo jedno. On si sedne a otrokyně si prostě postojí. Proč by se měl namáhat se sháněním místa pro něco, co padlo jeho armádě do zajetí před několika týdny - a naprosto uboze mu to bylo věnováno, jako prémie za mimořádnou statečnost?

„Hej! Probuď se a hraj se mnou!" praštil pěstí do stolu. Jeho spolusedící sebou trhl a pomalu otevřel oči.

„Tak se dívám, co to za kreténa... tedy, chtěl jsem říct ,za ctihodného generála'...no prostě, kdo a proč mě to budí. A ono si to jen chce zahrát kostky." povzdechl si rozmrzele.

„Hej! Nevidíš, s kým mluvíš?!"

„Vidím nějakého chlápka, jak se s cílem obrat mě pro zábavu o peníze, neúspěšně snaží nabídnout mi hru v kostky. A pravděpodobně mě zmlátí do bezvědomí, až dokončím tuhle větu. Je ještě něco dalšího, na co bych se měl podívat?"

„Ty..." voják zápasil s nutkáním mu opravdu jednu vrazit. Jenže to by se připravil o výbornou oběť... „...zahraješ si se mnou kostky!" dořekl místo toho a neznělo to o nic méně výhružně, než kdyby za to dodal to zlověstné „nebo...".

„Tak dobře. Nemám ale skoro nic, co bych mohl vsadit."

„To nevadí..." Už se těšil, jak ho bude ponižovat, až se stane jeho dlužníkem.