Prodavač kamenů

Kapitola XIV.

Poznámka autorky: Tahle kapitola není moje nejlepší (což o to, to ani ty předchozí moc ne, vůbec to nejde podle mých představ) a moc se toho v ní neděje. Jen bych chtěla oznámit, že není ještě tak úplně kompletní, že k ní ještě můžete očekávat další bonusovku (kapitolu 14,5), která bude trošku osvětlovat Deireanezovu minulost a tuto vatu doplňovat další vatou.

Kapitola XIV.- Den, kdy se tvé štěstí vrátilo

Reineteril poplašeně zamžikal a uskočil několik kroků od něj. Teprve teď mu to po kouskách docházelo.

„V jaké fázi jsem?!" vyštěkl.

„Jak to myslíš?"

Zoufalý student zatnul ruce v pěst. „Kolik mám ještě času?!"

„Vždyť jsem ti to říkal. Několik dní."

„DNÍ?!" Zatočila se mu hlava. Dní... Pár desítek hodin...

„Přesně tak. Poté kontrolu převezme kámen, přičemž veškeré funkce tvého mozku, krom těch, které udržují přežití, budou deaktivovány. Za pár let následuje definitivní smrt. Hodně štěstí." Obchodníkův tón zněl, jako by se mu to zdálo vtipné. Obrátil se a odcházel.

Tentokrát ho mladík nezastavil. Svezl se na kolena a jen zíral do prázdna. Už stačí jen chvilka a bude po všem. Jeho fyzická schránka možná přežije ještě nějaký ten rok navíc, ale to už nebude on. Pro něj je už za rohem konečná.

Pozoroval lávu a svět se s ním houpal.

Jak jen mohl být tak pitomý?! Co ho tehdy donutilo si ten zatracený kámen vzít?! Mnohokrát si sice říkal, že chce umřít, jenže když teď konečně přišlo na praxi, zdálo se mu to nějaké...předčasné. V tenhle okamžik po smrti netoužil. Dobře si uvědomoval, že za chvilku to může být úplně naopak- že za pár vteřin může žebrat o vlastní zánik, ale pak se miska vah zase na chvíli převáží a pud sebezáchovy zvítězí.

Navíc, on si přece předepsal jiný trest...svůj plán... Už od doby, co poprvé ve svých snech uviděl Morixe v kaluži krve, si přísahal, že tu myšlenku dovede do konce.

Nepochyboval, že jeho nejlepšího přítele zabila Reineterilova vlastní protivnost, a teď toužil tuhle zbraň namířit proti sobě. K nikomu nikdy neprojevit laskavost, říkat lidem co nejčastěji věci, které bolí, a za každých okolností si hledět jenom sám sebe.

V jeho idealizovaných představách by ho takové chování mělo za pár let dostat do situace, kdy ho všichni kolem budou nenávidět. A pak...pak konečně bude někým zrazen. Někdo mu bodne dýku do zad. Někdo ho duševně zraní tak, že na to nadosmrti nezapomene. Tím by se teoreticky měly zabít dvě mouchy jednou ranou- protože on bude tím potrestán za svá provinění a ještě k tomu bude moct svou nenávist přesměrovat ze sebe na onoho zrádce. Dávalo mu to smysl.

Ale ať se snažil sebevíc, nevyšlo mu to. Zkoušel to uplatnit na Jasnovidce- pilně pracoval na tom, aby si ji obrátil proti sobě, jenže ona mu to nějak prokoukla a zjevně jeho protivnost nebrala vážně. Nechápal to. Nejméně mu na tom šlo do hlavy to, že ačkoli to jde přímo proti jeho současnému životnímu cíli, stejně je kdovíproč rád, že to na ni nefunguje. Samozřejmě, v rámci sebespravedlnosti si přál, aby ho nenáviděl každý- ovšem každý kromě ní.

Cítil, že se každou minutu rozbrečí. Proč jen to nechal zajít tak daleko? V hlavě se mu mísily scény, které viděl skrz kámen vypravěče, a snažily se vyvodit nějaký závěr samy ze sebe.