Prodavač kamenů

Kapitola VI.

Poznámka autorky: Nějaké ty opravy proběhly. Ale beta-čtenářka to ještě neviděla, takže nevím. A když se na to tak dívám, nevím, jestli to má cenu opravovat. Mám chvíle, kdy jsem na tuhle blbost hrdá jako ještě na nic ve svém životě, a chvíle, kdy se za to stydím.

Kapitola VI.- Vítej v krajině smůly

znovu v přítomnosti

„Rychleji! Dohánějí nás!" panikařil bývalý student a neustále se ohlížel přes rameno.

„Neví o nás, neběží za námi. Tak proč bychom měli běhat my?" Jasnovidka si šla svým tempem.

„To je mi jedno, ale táhneš se jak šnek!"

„Jsem prostě jenom unavená. A nelíbí se mi zítřejší předpověď počasí..." zamumlala.

„Nepovídej. Ještě před chvilkou jsi byla plná energie."

Doběhla ho a sluníčkovitě se usmála. „Hm, pokud bych se vyčerpala a zkolabovala, nesl by mě Reineteril?"

„Nechal bych tě tu a šel dál," odsekl otráveně.

„Ale potom by se pro mě vrátil, jako předtím..."

„Jak dlouho mi to ještě hodláš předhazovat?"

„Dlouho," spokojeně přikyvovala.

„Vážně za námi neběží? Není možné, aby o nás nevěděli. Deireanez je výborný stopař."

„Žádné stopy nezanecháváme." Pokrčila rameny.

„Ale stejně..."

„A ještě něco," zatvářila se, jakoby se chystala vyřknout pravdu o vzniku světa. „Reineteril má dneska narozeniny!"

„Jak to víš?!" vyjekl bez přemýšlení a rázně zavrtěl hlavou. „A jak to s tím zatraceně souvisí?!"

Jasnovidka už se nadechovala k nějaké otázce, ale její společník si uvědomil svou chybu a dodal: „A ne, nechci žádný dárek, a ani ti neřeknu kolik je mi let."

„Skrblíku," zamumlala uraženě.

„Hele, já-"

„Hrozně moc na informace lakomý Reineteril. Já se s ním o ty své dělím a on mi ani nechce říct-"

Oslovený ji přerušil se samolibým úsměvem. „Dohodli jsme se, že to ty mě budeš zásobovat různými vědomostmi a já ti to budu oplácet tím, že tě nebudu ignorovat a občas si s tebou popovídám. O tom, že bych ti měl říkat něco o sobě, nepadlo ani slovíčko."

„Dvacet," prohlásila.

„Co?"

Zamyslela se. „Hm, dvacet jedna?"

„Aha, tohle. Ne, samá voda. Jsem starší."

„Dvacet čtyři?"

„Vedle jak ta jedle. A přestaň už hádat, můj věk se stejně nedozvíš!"

„A víš, kdy budu mít narozeniny já?"

„Jak bych to sakra mohl vědět? Já nemám jasnovidný kámen."

„Já to taky nevím," pronesla jakoby nic. „Ale jednu věc bych si přála."

„Ať je to cokoli, já ti to stejně nekoupím," zavrčel už preventivně.

„To se stejně nedá penězi vyčíslit."

„Tak co to je?"

Neviňátkovsky se pousmála. „Reineteril je roztomilý, když si myslí, že mu to řeknu..."