Prodavač kamenů

Kapitola IX.

Kapitola IX.- Tvá smůla tě vábí do propasti

„Tak co je na programu jako další? Jak je cíl ještě daleko?" ptal se Reineteril s nadějí, že už jsou skoro tam.

„Problémy. Tři dny cesty. Na východě přeháňky, na severu bouřka."

„Vážně se pořád musíš vejtahovat, že umíš předpovídat počasí?" Seděl na kamenitém břehu říčky a doufal, že jeho vlasy a oblečení alespoň trochu uschnou, ale když se podíval na oblohu, došlo mu, že je to k ničemu - neboť za pár minut bude stejně znovu jako myš. Tak si sundal alespoň vestu, protože čím méně mokrých šatů, tím méně to studí. Podíval se na Jasnovidku, jestli se ona taky spravedlivě třese zimou, ale vypadalo to, že to na ni prostě nemělo žádný efekt.

„Hele, jak to, že ti není zima?" prohodil.

„Hřeje mě vina."

„V tom případě bych se já měl přímo péct, ne? Měli bychom už jít a pospíšit si někam, kde se dá sehnat náhradní oblečení."

„Reineteril má pravdu. Možná bude lepší si mokré věci svléct," přikývla, shodila ze sebe pláštík a začala si rozepínat šaty.

„N-Ne! Nemáš žádné společenské cítění, či co?! Je jedno, že jsi promočená až na kost, stejně se před lidmi nemůžeš jen tak promenádovat nahá!" vyjekl její společník rozpačitě.

„Reineterilovi to vadí?"

„Budeš se divit, ale jo! A spíše by to mělo vadit tobě!"

„Hm, tak takhle málo stačí, aby se Reineteril začal červenat...roztomilé..."

„Jak moc tě baví si mě dobírat?"

„Opravdu to chceš vědět?" sluníčkovsky se usmála.

„Radši ne," povzdechl si.

„A co tedy Reineteril studoval?"

„Už se na to ptáš asi po šedesáté," mávl rukou a zvedl se. „Nevím jak ty, ale já jdu hledat přístřeší. Rozpršet se může každou chvíli a já už jsem zmoklý dost."

Jasnovidka taktéž vyskočila na nohy. „Rozumím! Čelem vpřed a pochodem v chod!"

„Kdes nechala zbytek pluku?"

„V čistírně," zamumlala nevinně a s tímhle podivným rozhovorem se vydali dál.

Zatímco pochodovali polní cestičkou, mladíka opět pohlcovaly ty nejčernější myšlenky, jako ostatně vždy, když zrovna nemluvil se svou vyšinutou průvodkyní. Trošku se sice uklidnil, když si nervózně zkontroloval, že neztratil ani jeden z kamenů v řece, ale úplně všechny jeho starosti to nezahnalo. Opravdu ho chce i ona obrat o smysl života? Proč ji vlastně na té loďce nenechal? Vždyť její Požírač duší si vzal... a to byla na té otravné bytosti jediná cenná věc, ne snad? Proklínal sám sebe, že promarnil takovou úžasnou šanci zbavit se té ukecané přítěže jednou provždy.

Na druhou stranu, pořád měl svou dýku... A ona mu přece věří, nedává v jeho přítomnosti vůbec pozor, takže bude tak jednoduché zbraň prostě rychle vytáhnout a než stačí zaregistrovat, co se děje, podříznout jí krk. Znělo mu to jako dobrý plán. To bude mít ta mrcha za to, pokoušet se mu krást kámen!

Ale pak mu došlo, že by to nemuselo projít. Ona je pořád i bez kamene nějakým způsobem vševědoucí, takže by jí její podvědomí jednoduše dalo včas echo a bylo by po momentu překvapení.

Vypadalo to, že se zatím jeho existenci ohrožující hrozby nezbaví. Bude muset počkat, až se třeba společně postaví na hranu nějaké hluboké, hluboké, hluboké propasti a pak ji shodí dolů. A počkat, to ne. Ta propast rozhodně musí být naplněná lávou a ze stran posetá ostny - co kdyby to jinak náhodou přežila?!