Prodavač kamenů

Kapitola XV.

Poznámka autorky: Jedna z kapitol, na kterou jsem se těšila nejvíc. Nakonec se mi bohužel nepovedla v plném efektu, ale... Alespoň se mi to podařilo napsat vcelku krátké (a tím pádem alespoň trošku dějové). No, chtěla bych vás jen tak pro zajímavost požádat, jestli byste mi do komentářů nenapsali, jestli jste to čekali (pokud si to přečtete, pochopíte, o čem mluvím). Mimoto, už zbývají jen přibližně tři kapitoly do konce!

Aktualizace 29.10. - Detekováno několik chyb (jedno opakování slov a dvě nesmyslné/dvojznačné věty). Byly okamžitě odstraněny.

Kapitola XV.- Adelaide

současnost

„Hele, Jasnovidko..." Reineteril se rozhlédl kolem. „Jaké národy vlastně kdysi obývaly Melleossefin?"

„Takové, které vyráběly odolné slunečníky."

„Já jen, že některé skály jsou docela zajímavě tvarované... Podívej se třeba tamhle." Ukázal na jedno z podivných skalisek. Štíhlá a velmi vysoká kopa kamení strašně připomínala vlčí hlavu. Pochyboval, že něco takového vytvořila příroda. „Museli mít pokročilé technologie."

„Pokud Reineteril myslí zdejší architekturu, tak to žádná dávná civilizace na svědomí nemá. Nechali to postavit majitelé hrobek."

„Hrobek? Ona tady není jenom jedna?"

Přikývla. „Ale žádný strach, já si cestu nespletu."

„A pak už jen popadneme ten zablešený kámen, Obchodník si ho vyzvedne a já pak budu volný, že ano?"

„Správně by to tak mělo fungovat." pokrčila rameny. „Nemá však Reineteril ještě další cíle?"

„Jak to myslíš?"

„Nezamýšlí svého přítele pomstít?"

„No... Pár dnů bezprostředně po tom jsem to vážně chtěl udělat. Vážně jsem toužil najít tu bělovlasou mrchu a zabít ji znova, ale když pak našla ona mě...bál jsem se." Při vzpomínkách na večer v lese se otřásl. „Byl jsem tak vyděšený, že mě ani nepadlo, že to ona by se měla bát mě. A pak jsem přišel na to, že ona za to vlastně nemůže, že to všechno Adelaide."

„Tak proč Reineteril jednoduše nezabije viníka?"

„Říkáš to, jako by o nic nešlo..." Ušklíbl se. „Navíc, já už si za svůj život vražd odbyl dost. Nechte mě chvilku životy pro změnu zachraňovat..."

„Takže ses nevzdal snu být lékařem?!" vyjekla nadšeně. A to o tom zabíjení mluvila tak klidně...

„Mohl bych to ještě zkusit..."

Zazubila se. „Vidí Reineteril, jak se bez kamene svět rozzářil?"

„Jen ty jsi stále stejně otravná."

Doopravdy se mu všechno zdálo stejně ponuré jako vždycky, jen jedna starost odpadla - a to byla velká úleva. Nepřipadal si ale v pořádku. Cítil, že pořád kráčí po tenké hranici, že stačí jedno slůvko, jeden pohled, jedna náhodná myšlenka, a on se opět zhroutí. Napadlo ho, jestli napojení na Požírač duší nezpůsobilo jeho mozku nějaké fyzické poškození. Tak či tak, nějak tušil, že se záchvatů nezbaví možná až do smrti.

„Děkuji, mám to v popisu práce!" přikývla vesele a zatočila se.

Usmál se na ni a chtěl jí odpovědět nějakou protivnou poznámkou, ale v tom si všiml něčeho, co upoutalo jeho pozornost víc. Nejprve si myslel, že to, co vidí před sebou, je další z podivných útvarů, ale pak rozpoznal vysoký plot a tenkou kovovou věž. Sice to leželo v dolině a nevypadalo to zrovna přátelsky, ale byl si skoro jistý, že našel jejich cíl.