Who Are You? // Book 2

2

Hluboký nádech, prudké otevření očí a nekonečná bolest. Nemocnice. Hlasitě troubící auto a náraz. Vybavuji si to i přes nehoráznou bolest hlavy. Přístroje vedle mého lůžka začaly hlasitě pískat jak se mi zrychlil srdečný tep. Musel jsem několikrát přivřít oči, abych si zvykl na silné osvětlení v pokoji. Vjel jsem si dlouhými prsty do vlasu a slabě zatahal. Měl jsem se rozhlídnout.

Až teď jsem se konečně porozhlédl po pokoji. Strohé stěny s jednoduchými obrázky, menší televize, která byla puštěná na nějaký přírodovědný kanál, velké okno. Poznával jsem ten výhled. Ten menší - dnes už tolik neudržovaný - parčík s pár lavičkama.

Ležel jsem na dvoulůžkovém pokoji, takže jsem otočil hlavu na pravou stranu, aybch zjistil, jestli tu jsem sám. Byl jsem. Nikdo tu nebyl. Na chvíli mě zamrzelo, když mi došlo, že na mě nikdo nečeká. A kdo by taky měl? Rodiče nemám, kamarády nemám, vlastně jediný koho mám je Melanie, ale ta tu taky není.

Rozhodl jsem se jít to tu prozkoum, stejně jako před lety když jsem potom narazil na... na nikoho. Pomalu jsem ze sebe sundal nebo vyndal všechny hadičky a přístroje na měření životních funkcí. Postavil jsem se na zem, ale téměř okamžitě se mi zatočila hlava, takže jsem si musel zase zpátky sednout. Několikrát jsem se nadechnul a pokus o zvednutí absolvoval znovu. Úspěšně.

Loudavým krokem jsem vyšel ze dveří a nejprve se rozpačitě rozhlídl a poté teprve vyšel. Bylo mi dost divný, že za mnou nikdo nepřišel. Myslím tím třeba doktora, sestru kohokoliv. Nikoho moje probuzení zřejmně nezajímá.

Pomalu jsem si to mířil dlouhou chodbou, kterou jsem ale neznal. Určitě to bylo jiné patro. Zřejmě už bylo pozdě, protože na chodách nikdo nebyl. Sjel jsem do prvního patra, protože podle mých vzpomínek tam byla velká jídelna a společenská místnost v jednom. Nic se tu nezměnilo. Maximálně tu vyměnili pár přístrojů za modernější, ale vše ostatní zůstalo stejné.

Koukám, že tu na své pacienty zrovna nějak extrémě nedbají, protože jsem už víc jak půl hodiny pryč z pokoje a stále mě nikdo nehledá. Možná mě to malinko píchlo u srdce. Ale to byla spíš taková chvilková slabost. Mě nikdy nezajímalo a zajímat ani nebude co si o mě někdo myslí, nikoho k životu nepotřebuju. Teda kromě Melanie samozřejmě. Bez ní si nedovedu představit život. Je jeho součástí a na tom se nic nezmění.

Byl jsem tak moc soustředěný, že jsem si ani nevšiml, že stojím u jídelny. Musel jsem se zastavit a pořádně si prohlédnout stejně zašlé dveře jako před lety.Tehdy mi to změnilo život. Dneska už můžu říct, že k horšímu. Dodal jsem si trochu důvěry a vydal menší sílu na zatlačení prosklených dveřích.

Ovál mě povědomý zápach nemocniční jídelny a sposty desinfekce. Nakrčil jsem nad tím nos, i když jsem tu vůni znal. Nikdo tu nebyl. Změnilo setu vybavení. Byly tam novější stolky se židlemi a nově vymalované zdi. I přes šero v celé místnosti jsem poznal, že zdi už nejsou oranžové, ale světle zelené. Byly to dá se říct jen maličkosti, ale pro mě to byly vzpomínky, na které jsem se snažil tak moc zapomenout. Mel měla pravdu. Proč musí mít vždy pravdu?!

Unaveně jsem si sedl na jednu z mnoha žídlí a hlavu si podpřel dlaněmi. Venku se poměrně rychle stmívalo a já znovu připomínám, že mě stále nikdo nehledal.

Nebyl dobrý nápad chodit právě sem, protože se to všechno vrátilo. Znovu jsem začal přemýšlet nad určitým úsekem mého života. Pevně jsem stiskl víčka k sobě, abych alespoň trochu zahnal přicházející slzy. Nemůžu brečet jako malá holka. Dal jsem si slib, že kvůli němu jsem se za život nabrečel až dost a už nechci zažít ten pocit nezastavitelného pláče.

,,Takhle to přece začalo,"

Vylekaně se otočím za neznámím hlasem ozívajíc se mi za zády.

,,Co p-prosím?" v šeru jsem nemohl vidět do tváře a tím mě to začalo i děsit. Jediné co jsem mohl vidět byla mužská postava.

,,Harry..."

Můj dech se zadrhne a srdce začne prudce bít. Adrenalin mi stoupá rychlostí blesku a moje dlaně se začnou potit. Celý se klepu při zaznění jeho hlasu. Tohle přeci není možné, blázním z těch všech vzpomínek. Už si přijdu směšně jak směšně se chovám.

,,Hodně si se změnil. Bože.. jsi tak krásný." popošel ještě kousek ke mě a začal natahovat ruku k mé tváři. Prudce jsem se zvedl a tím se od něj ještě o kus vzdílil.

,,Nedotýkej se mě! Už-Nikdy-Se-Mě-Nedotýkej!" dával jsem důraz ka každé slovo, aby to vyznělo co nejvíc tvrdě. Musel jsem se alespoň pokusit skýt to jak jsem proti němu slabý. On a moje minulost jsou mé největší slabiny.

,,Nebuď vůči mě tak chladný! Nechtěl jsem odejít stejně tak jako ty!" jeho hlas se taky pomalu zvyšoval. Jenže jeho hlas byl oproti mému najednou tak pisklavý až mi přišel směšný.

,,Ale odešel jsi! Ošukal si mě a jednoduše odešel." najednou jsem mluvil klidně a potichu. Jak vůbec může tohle říct?! Přece kdyby chtěl tak ani neodejde. Je to jenom obyčejný lhář.

,,Myslím, že je to osud. Znovu se potkat právě tady," šeptal a při tom se díval do země, jenže i tak jsem zahlédl jeho přiblblý úsměv.

,,Naser si! Ty i ten tvůj osud." ironicky jsem se na něj usmál a pak přihmouřil oči. Založil jsem si ruce na hrudi a čekal co na to řekne. Vidět ten jeho překvapený výraz byl k nezaplacení. Už dávno nejsem ten blbej idiot co skočí na každý milý úsměv. Paradox je v tom, že právě díky Louisovi jsem takový jaký jsem. Díky němu je ze mě stvůra jako je on.

,,J-Já..." nestihl to doříct, protože byl vyrušen mou snoubenkou.

,,Harry! Zlato, volalimi , že tě srazilo auto a když jsem dorazila tak si nebyl na pokoji. Ty idiote víš jak jsem se bála?!" křičela na mě a přitom mě pusinkovala po celém obličeji. Typická Melanie. Musel jsem se nad tím pousmát. Málem mi radostí, že mě našla skočila na záda a myslím, že by byla schopná to udělat.

,,Kdo to je?"

Oba jsme se otočili směrem k Louisovy. Mel ze mě opatrně slezla a urovnala si drahé šaty od Chanelu. Chtěl jsem ho naštvat. Ne. Chtěl jsem ho vytočít do nepříčetnosti. Natiskl jsem si Melanie co nejvíc k sobě a rukou pevně svíral její útlý pas.

,,Melanie Clark," usmála se na Louise netišíc, že právě on může moje deprese z kterých mě tahala několik dlouhých let.

,,Moje snoubenka." dodal jsem jen tak mimochodem a jemně políbil Mel na líčko. Chtěl jsem mu to dát pořádně sežrat. Chtěl jsem, aby umíral žárlivostí a bolestí stejně jako já tehdy.

,,Snou... co?!" byl překvapený z celé téhle situace. Budu upřímný, dost jsem se nad tím bavil. Potřebuje vědět jaký jsem hajz a tak se před osmi lety zachoval on. Jako hajzl.

,,A ty jsi?" zeptala se zmateně Melanie, když jí došlo, že se evidentně známe.

,,Zřejmě nikdo podstatný!" zaječel hystericky a rychlým krokem vyšel u místnosti a nezapoměl za sebou pořádně prásknout dveřmi. Hysterka.

//Absolutně nevím co sem napsat, takže...

Omlouvám se za chyby

Určitě mě potěšíte votes a krásnými komentáři

Možná to je urychlené dát jejich setkání už do druhého dílu, ale nebojte...

Co říkáte na nový cover?

Love u so much//