Kapitola 9. Nenávist k ostatním ničí tvou vlastní duši.

120 6 0

„Nepůjdem spolu do města?" navrhuje Rebeka den po onom nešťastném setkání s Gertrudou.
„Já bych si raději užila té přírody tady kolem," odvětím a v duchu probírám všechna svá tajná zákoutí, kde by mne malá Němka nemohla vyslídit.
„Ale no tak, můžeme zajít třeba na plovárnu. Tam budou i děti tvýho věku." Jen s obtížemi spolknu peprnou odpověď: A to je oč tu běží.
„No tak, Miriam, děvenko, ty jsi takové osamělé stvoření, pořád jen hledíš do knížek, je s podivem, že ještě nemusíš nosit brejle. Zdravý pohyb a čerstvý vzduch bez těch všelijakejch fujtajblů z automobilů ti jen prospěje," podpoří ji babička.
„Ale babičko, já chodím i ven, ráda se toulám po okolí, byť pouze sama."
„Vím, co prospívá děvčeti ve vývinu, a samota to rozhodně není! Nechceme z tebe přeci vychovat jakousi černou nespolečenskou můru- dnes prostě na tu plovárnu půjdeš."
„Ale babičko-"
„Miriam, neodmlouvej babičce!" ozve se z kuchyně matka, která právě škrábe brambory.
Nakvašeně si povzdechnu. Už je mi skoro dvanáct! Vím snad sama, jestli se chci jít koupat nebo ne! Hlasitě vydupu z místnosti a padací dveře na půdě zabouchnu s co největším hlukem. Krev se v mně vaří. Hádky po ránu- to je přesně to, co potřebuji. Vsadím se o co chcete, že dnes u vody Gertruda bude.
Vztekle naházím plavky a ručníky do objemné tašky. Svaly mám napnuté hněvem a
v hrdle mi bublá zlostný výkřik.
Poklop padacích dveří vrzne a na půdě se objeví matčina hlava.
„Miriam," spustí přísně a z jejího tónu je znát, že bude následovat kázání,„ co to mělo být? Takhle se vztekat jako tříleté děcko, a ještě před babičkou! Je z toho teď chudinka celá špatná, myslí se, že ti nějak ublížila."
Odfrknu si.
„Miriam, ale už dost! Očekávám, že se půjdeš okamžitě babičce omluvit a že takové scény se nebudou opakovat. Je to jasné?"
Nechám její slova chvíli viset ve vzduchu, než neochotně zabručím: „Ano máti."
„Dobrá tedy."
Den přímo vybízí k letním radovánkám. Sluneční paprsky laskají zemi vášnivými doteky, po obloze plují jako benátské gondoly chomáče bílých oblaků. Rebeka mi celou cestu vesele vykládá, co je nového u toho a onoho kamaráda, které dítě dostalo nové kolo a kterému umřela stará kočka. Vskutku zábavné povídání.
Konečně se k nám donese povyk a šplíchání vody. Beka se nedočkavě rozběhne a nechává mě daleko za sebou, otráveně se vlekoucí do svahu.
V létě je místní, nedávno zbudovaná plovárna nacpaná k prasknutí. Trávník pomalu nejde vidět pod mozaikou ručníků a tašek. Děti lítají okolo, skáčou a drápou se z vody nebo se netrpělivě vrtí ve frontě na krátkou skluzavku.
Připojíme se sestrou k čekajícímu zástupu.
„Nazdar, Mářo!" zdraví Beka s úsměvem drobnou dívenku před námi. Mářa jen cosi špitne, ani pohled neopětuje.
„Co je?" diví se Rebeka. „Mluv normálně, vůbec ti nerozumím."
„Já-já už budu muset jít. Mávají na mne naši," vychrlí děvče a zmizí jako vítr.
„To je krajně divný. Přísahala bych, že na ni nikdo nemával."
„Je tady na sto lidí, Beko, mohla ses přehlédnout."
„Stejně se chovala divně. Většinou je docela prima, a má mě, myslím, docela ráda. Tak nechápu, co to do ní dnes vjelo."
„Každý máme někdy horší den."
„Nevím, nelíbí se mi to."

Po několika sklouznutích na klouzačce a zběsilé honičce v bazénu, kterou jsem pokaždé drtivě prohrála a kvůli níž mi srdce div nevyskočí z hrudi, se Rebeka ptá:„Nedáme si zmrzlinu?"
„Víš, že před obědem bychom neměly," namítám. Maminka by se velmi zlobila, kdybychom si dopoledne daly sladkosti a nesnědly babiččin oběd. Říká, že je to neúcta k úsilí a nespornému kuchařskému nadání babičky. A já si dnes již nechci mámu rozhněvat.
„Tak ty si nedej, ale já si ji koupím," míní Rebeka trošičku zklamaně,„mám vlastní peníze a můžu si za ně koupit, co chci."
„Dopředu ti povídám, že já po tobě oběd dojídat nebudu, takže si to dobře rozmysli."
„Když si dám jen jedinou zmrzlinu, oběd zvládnu hravě," tvrdí ona a už loví v tašce mince. „Opravdu si nechceš taky dát?"
„Dnes vážně ne. Jednou už jsem mámu stačila rozzlobit."
„Jak myslíš."
Ačkoliv si zmrzlinu koupit nechci, jdu s ní, protože potřebuji spojence, pokud potkáme Gertrudu.
Kolem pultu se samozřejmě tlačí spoustu dětí, a ty, které již za studenou pochoutku zaplatily, se snaží proklestit si cestu zpátky a udržet kopečky v kornoutcích.
Děje se však něco zvláštního. Ani jedno z dětí nás neoslovilo, přestože tady Rebeka má plno přátel a dokonce i já mnoho místních poznávám. Co víc, nikdo nám nevěnoval ani ten pohled. Rebeka několik dětí pozdravila, ale všechny jen cosi zamumlaly o tom, že je čekají rodiče nebo nereagovali vůbec.
„Co to dnes se všema je? Nejdřív Mářa, pak Božka, Anička...Dokonce ani kluci se nechovaj, no, jako kluci."
Kolem nás se pokusí prosmýknout drobná tmavovláska se zmrzlinou stejně hnědou jako její vlasy.
„Jé, nazdárek Vierko. Prosím tě, nevíš, co se stalo, že jsou všichni takoví zamlklí?""
Nevěřícně otevřu pusu. Takhle přímo se umí zeptat jen Rebeka.
„Netuším. Promiň, já...já už budu muset jít," pípne.
Beka ji však popadne za paži. „Ty to víš! No tak, pověz mi to!"
Viera zavře oči a neochotně pronese:„Herr Schützenberg včera v hospodě říkal, že Židi jsou špatný, a že vždycky, když se mají dobře, máme se my zle, že můžou za hlad, co byl tak před šesti rokama. Prostě že od Židů se má člověk držet dál a že jednou se bude za kamarádství s Židama věšet na šibenici. A táta říkal, že jste Židovky a že se s váma bavit nemáme, protože se to nelíbí Němcům."
V tu chvíli se zjevně vyděšená Viera vytratí jako pára nad hrncem.
Vyměníme si s Rebekou šokované pohledy. Herr Schützenberg musí být Gertrudin otec. Jeho včerejší řeč v hospodě určitě nebyla náhodná. Ne, musel zjistit, že jsem se setkala a mluvila s jeho dcerou. Umím si představit, že mu Gertruda o mně vykládala. Ale jako se dozvěděl, že jsem Židovka, to zůstává záhadou.
„Přešla mě chuť na tu zmrzlinu. Nevrátíme se domů?" praví Rebeka a vystoupí z fronty.
Zamyšleně přikývnu. Domů. Do Prahy. Ano, tam, skrytá davem, bych byla ze všeho nejraději.
Ve spěchu si balíme věci a převlékáme se z plavek. „Ale trochu jsme si zaplavaly," prohlásí nepřesvědčivě Beka.
„Hm," zamručím,„nechápu to. Nikomu jsme nic neudělaly, tak proč nás trestají?"
„Němčouři," pohodí hlavou Beka. „Ale ten Schützněco chlap vypadá na pěknou svini. Nevíš, jestli má nějaký králíky nebo slípky, který by mu čistě náhodou mohla zadávit kuna?"
„Beko, zbláznila ses? Ještě by nás pohnal k soudu," okřiknu ji.
„A důkazy by sehnal kde?"
„Důkazem je to, že jsme Židi, to mluví za všechno."
Zastavujeme před vrátky. „Podívej, tady leží jakýsi lístek," podotýká sestra,„možná od maminky nebo babičky."
Zvednu ho a rozložím. Na zažloutlém papíru stojí německy napsáno:
Smrdíte, vy židovský kurvy!
Rozumím tomu, co je tam napsané, neboť sprostá slova jsou snad to jediné, co jde mým spolužákům v němčině snadno.
„Co to tam píšou?" ptá se Rebeka.
„Nic. Nějaký hloupý omyl."
„Ale ty ses tak podivně zatvářila, jak sis to četla...prosím, přelož mi to!"
„Beko, není to určené nám a není slušné číst cizí dopisy, to ti přece maminka už vysvětlovala dávno."
„Jo, tak cizí? Miriam, kolik je tady na tomhle malém městečku židovských kurev jako jste vy?" ozve se mi za zády jízlivě.
Otočím se. Za mnou stojí Gertruda. Do pusy se mi nahrne žluč. Ruce se mi třesou touhou ji praštit a v hlavě mi víří desítky nadávek, kterými ji chci počastovat.
„Drž hubu," zahučí Rebeka.
„Tak ty mi budeš říkat, co já mám dělat?! Ale proč bych se s váma zdržovala. Stejně za chvíli pochcípáte jako vzteklí psi. Copak jste neslyšeli Führera?"
Srdce mi tloukne dvakrát tak rychle. Jako bych bez ustání běžela. Krev mi buší ve spáncích. Zaryju si nehty do kůže na dlaních. Nesmím se nechat vyprovokovat, protože toho chce Gertruda docílit. A jakákoli odpověď by znamenala nechat ji vyhrát.
„Myslíš toho blázna s knírkem? Samozřejmě, že jo, ale to nemůže udělat. Tomu věří jen hloupý lidi, a že jich v Německu je požehnaně," zavrčí Rebeka.
Gertruda zbledne hněvem.
„To povím Vatti, jen počkejte! Urazili jste Vůdce. Můj otec vás zabije! Zabije vás!" ječí dívka na celé údolí a dá se po cestičce vedoucí k domovu.
„Beko! Nemělas jí nic říkat! Propánakrále, to je malér. Sakra, je ti už deset, co kdyby ses začala chovat trošku dospěle?"
„A co jsem jí měla říct na ty nesmysly, co plácala? Miriam, ta holka není normální! Copak zdravý člověk ječí na celou vesnici, že někoho zabije? Ty mi pořád říkáš, jak mám bejt dospělá a kdo ví co ještě, ale ty by sis pro jednou mohla taky najít nějaký slušný kamarády."
„Není to moje kamarádka, jen jsem ji včera náhodou potkala venku!"
„A jak dlouho víš, že je Němka? Česky neumí, takže ti bylo jasný po první větě. A po první větě si jí měla říct ádijé. Všichni víme, že Němci jsou, no...prostě Němci, a těm je lepší se vyhnout."
„Všichni Němci nemůžou být špatní. Rebeko, Němců je strašně moc, mnohokrát více než Čechoslováků nebo Čechů, to je jedno; mezi takovou spoustou lidí se musí najít alespoň pár těch, co to mají v hlavě v pořádku, zkrátka musí."
„A kvůli tomu se musíme začít s každým přátelit!? Miriam, když ty jsi hrozně důvěřivá Slyšela jsem, že i rodiče ti to vytýkají."
„Každý má své mouchy."
„Miriam, já se nechci hádat. Prostě sis s ní neměla nic začínat a teď to hold budeme muset odnýst všichni, spokojená?"
„Kdybys ji byla nerozzuřila..."
„Ne. Nejsem srab. Když se chce prát, tak ať si to zkusí. Ale ty by ses měla bránit taky, protože je to předně tvoje vina!"
Zavrtím hlavou. Nemá smysl se hádat. Ačkoliv její argumenty působí vzhledem k jejimu věku až nepřiměřeně vyspěle, nepřesvědčila mne. Proč bych měla někoho zavrhovat jenom kvůli tomu, že se narodil jako Němec, Žid nebo třeba Polák? Ovšemže Gertruda se zachovala ohavně, jenže včera jsem to přece nemohla vědět! Mohla to být zrovna jedna až těch mála dobrých, lidských Němců. Tak jako soudce nemůže pověsit nikoho bez důkazu, ani já nemám právo soudit lidi jen na základě národnosti.
Navzdory tomu všemu jsem pořád hrdá na to, že jsem jí dala šanci, i když její zrada nyní bolí o to víc. Vlastně jsem se tím nad ní povýšila. Možná si to ona neuvědomuje, a asi to netuší ani Rebeka, ale ve skutečnosti jsem zvítězila já. To já jsem projevila soucit a milosrdenství, a to je výsada vítěze.

Ahoj! Hlásím se vám po hodně náročném odbdobí s upravenou kapitolou. Musím říct, že jsem si s ní dala docela práci a mc bych vás chtěla poprosit o nějaké reakce, abych ji mohla dále zdokonalovat, protože dokonalá není ani trochu.
Možná vás zaujal citát, po němž se část jmenuje. Pochází z Talmudu (=výklad Tanachu, což je souborný název pro Tóru, Spisy a Proroky). Mně osobně připadá, že vystihuje tuhle kapitolu a částečně i celé období, v němž se příběh odehrává.
Mějte se krásně a užívejte sluníčka!
Srdečně zdraví,
Vaše Fantasyever

Světla Británie (UPRAVUJE SE)Přečti si tento příběh ZDARMA!