Lost in dream

V pořádku, dobrou noc

Rose

Blbec. Nenávidím ho! Opravdu nejlepší vánoce! Chci jít pryč od tohohle nafoukaného princátka s až moc velkým egem. Nechci tady zůstat s vampýrem, který prahne jen po mé krvi. Nepochybuji o tom, že celá tahle schovaná rodinka jsou samý upír. Proč mě nepustí? Co mám to dočinění s mámou? Jak to, že jsou vampýři? Dostala jsem mnoho náznaků odpovědí, ale pořád ne a ne přijít na celou tuhle složitou skládanku.

Až teprve teď jsem si uvědomila, jak moc je důležitá pro člověka svoboda. Bez ní se necítí jako člověk, spíše jen jako hračka. Loutka na provázku, kterou ovládá někdo jiný proti tvé vůli.

Toužím, prahnu zase po svobodě. Stýská se mi. Musím odsud co nejrychleji vypadnout.

Vyskočila jsem z proleželé matrace a vrhla se k velkým dveřím pokoje. Po ponožkách se to klouzalo, jako namazané máslem.

Za dveřmi bylo šero, které halily plamínky uvězněné skly v lucerně.

Přece víš, že jim nedokážeš utéct.

Přivřela dveře a s touto myšlenkou se vrátila zpátky do pokoje.

Možná bych mohla poprosit Declana, nebo služky o teplejší deku. Ale nejdřív se tady zkusím podívat po oblečení.

Po půl hodině pátrání ve skříních a šuplících jsem nic neobjevila. Je to tu tak velké, plné věcí, ale zároveň tak prázdno. Asi budu muset jít za Declanem. Jiná možnost mi nezbývá.

Sešla jsem patra a vešla do přízemí. Nebylo těžké poznat dveře od obýváku. Ze dveří se ozýval smích kluků.

Vešla jsem dovnitř a tiše zabouchla. Declan a ostatní mě určitě se svým sluchem zaslechli. O upírech toho vím hodně. Díky té knížce, co jsem četla.

Připlížila jsem se ke gauči, na kterém byli usazení. Na přisunutém křesle seděla neznámá tvář.

Dívali se na televizi. Twilight Sága. Opravdový sitcom pro upíry. Nejlepší zábava na štědrý den. Kde mají stromeček?

„Declane?" Přistoupila jsem o krok blíž k němu. Jen se smál, neodpovídal.

„Declane?" Bez reakce.

Obešla jsem usazené pány na křesle a natáhla ruku po ovladači a stiskla tlačítko pro vypnutí.

Smích rázem přestal a všichni mi věnovali mou vytouženou pozornost.

„Declane!" Okřikla jsem ho přede všemi.

Jeho obličej zvarhankovatil. Naštvaně se na mě podíval a vymrštil se z křesla. Popadl mou ruku a táhl za dveře obýváku.

„Můžeš mi vysvětlit, co to sakra mělo znamenat?!" Přibouchl a drtil mi zápěstí, na jakém mě kousnul. Vyjekla jsem, když stisk zesílil.

„Říkal jsi, když něco budu potřebovat, ať se stavím dolů. Ale nevnímal jsi mě." Sykla jsem.

„Ale neříkal, ať rušíš." Zaťal zuby při pohledu na můj zamračený obličej. „Už mě začínáš štvát."

„Ty mě taky. Mám chuť ti zase jednu dát, hajzle!" Štěkla jsem na něj jízlivě s upřímností v očích.

Jeho oči zčernaly zlobou. Lekla jsem se a snažila se z jeho sevření vykroutit.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!" Zvýšil na mě hlas. Celkem jsem se lekla. Snažila se odtáhnout, ale na můj protest, si mé tělo přitahoval blíž a blíž. Přemohl mě strach.