Lost in dream

Úplně jinak

Rose

„Páni." Prohlásila jsem při pohledu na mou novou školu. Byla obrovská. Před vchodem stály skupinky studentů. Někteří si povídali, jiní hráli. Nemají uniformy? Na tuhle otázku se Bena zeptám později.

„Tak pojď, nebo přijdeme pozdě." Pobídl s úsměvem na tváři. Nezaváhala jsem a šla kupředu své nové budoucnosti. Oxfordská škola.

Zevnitř to bylo ještě krásnější. Všude čisto. Bílo. Podlaha se leskla. Tak čistá, že by se na ní dalo stolovat. Po levé straně byla jídelna, na pravé straně sborovna. Dveře od jednotlivých místností byly k rozeznání jen díky velkým nápisům. „Pojď, musíme stihnout přihlášku."

Vešli jsme do nové třídy. Kupodivu se lišila od ostatních. Stěny byly oranžové. Ostatní třídy měly stěny bílé. Uviděla jsem volnou lavici. Sedla si do ní. K druhé straně lavice se přihnal Ben.

 „Sedím tady." Prohlásil hrdě.

Docela se mi ulevilo, že nemusím sedět s někým, koho neznám. Za okny se kabonily temné mraky. Pomalu ovládly celou oblohu a spustil se prudký déšť. Kapky deště bušili do oken, jakoby chtěly svým rytmem ukolébat všechny, co podlehli zvuku.

Právě odbil zvonek na ukončení poslední hodiny. Učitel odešel ze třídy a žáci a si balili věci z lavic do těžkých batohů a tašek. Ben si sbalil a vydal se ke skříňkám. To mě přinutilo pohnout se ještě víc. Třída plná lidí, které neznám. Všichni si mě prohlížejí očima, jak odcházím ze třídy. Nikdo nezná moje jméno, nikdo neví, odkud jsem, nikdo mi téměř neviděl do tváře.

„Máš hlad?" Zeptal se mě Ben, když si vyndával kartu ze skříňky.

 „Jo, celkem mi za tu bodu vyhládlo." Popadla jsem se za kručící břicho.

 „Já to věděl." Podíval se, jak si svírám břicho. Na jeho tváři to vykouzlilo velké pobavení. „Tak pojď."

Jídelna byla obrovská. Dlouhá bílá linka vedla od vchodu až ke kuchařkám. Měly plné ruce práce s nandáváním jídla. Uprostřed jídelny byly bílé stoly s modrými židlemi. Na konci jídelny byly též stoly, kde seděli učitelé. Hodně z nich se procházelo po místnosti, aby dohlídli na klid. Nad učitelskými stoly visel velký erb školy. Dosud jsem nerozluštila, co na něm je vyznačené. Ben mě popostrčil, abych si vzala tác a šla se zařadit do fronty k lince. Stál s tácem hned za mnou. Usmíval se a postrkával mě kupředu. Najednou se rozlétly dveře. Ve dveřích stála banda asi pěti kluků. Ben je pozoroval jen koutkem oka a protočil panenky. Zase mě popostrčil. Nevnímala jsem ho. Musela jsem pozorovat, parta kluků vchází dovnitř. Po chvíli jsem ucítila štípnutí na ruce.

 „Jau! Bene!" Okřikla jsem ho.

 „Nekoukej a posouvej." Odsekl. Posunula jsem se tolik, kolik mohla. Přikrčila jsem se k Benovi. „Kdo to je?"

„Vanceovi." Zabručel.

 „Jako rodina?" Zaskočilo mě to.

 „Rodina. Všichni jsou Vanceovi. Všichni to jsou divní týpci, kteří si nikoho nepustí k tělu. Všude chodí jako stádo. Jsou jen spolu."

„Proto je nenávidíš?" Zvedla jsem jedno obočí.

„Ne, kvůli tomu ne. Ten uprostřed." Opatrně se k nim otočil, když se blížili k lince. Ihned odvrátil pohled a díval se na tác před sebou.

 „Co je s ním?" Pošeptala jsem. Jen si pro sebe něco zamumlal a znovu mě popostrčil až ke kuchařkám, když viděl, že se blíží s tácy k nám. Byli hluční.