Hockey goalkeeper

Who am I?

Doma jsem přes prázdniny strávila čím dál tím méně času. Buď jsem přespávala u kámošek, někdy i u kámošů, nebo jsem se s ostatníma jen tak vypařila na týden pryč. Mamka mě doma udržet nezvládala, dokonce si i stěžovala tátovi, ale ten s tím stejně nic neudělal. Přestala jsem chodit na hodiny češtiny a přemlouvala mamku ať můžu zůstat tady, jenže mě chtěla mít co nejdřív z krku, takže to zamítla. Měla jsem odletět do Prahy o týden dřív, než začala škola, ale zdrhla jsem ke kamarádovi a nikomu o sobě nedala vědět. Brzo mi došly peníze, takže jsem se stejnak musela vrátit domů. Zkrátka jsem už nebyla taková jakou mě mamka chtěla mít, na rozdíl od ní jsem si uměla užívat života a věděla co chci, jenže to ona nedokázala pochopit. Věčně jsme se hádaly a já vždy odešla k někomu na noc. Přestaly jsme spolu úplně komunikovat, stejnak to vždycky skončilo hádkou. Dva dny před zahájením školního roku přiletěl táta a já bez námitek musela letět do Česka. Byt byl pro jednu osobu až moc velký, tak jsem začala přemýšlet, že bych si mohla najít spolubydlícího, byl by to pro mě aspoň nějaký příjem peněz, když se mě otec rozhodl přestat financovat ohlížejíc se za poslední měsíce.

Můj každodenní stereotyp byl vstát, jít do školy a po zbytek dne strávit zavřená v bytě. Moc jsem česky neuměla, ta řeč se mi nelíbila a neuměla jsem ani pořádně vyslovovat.

Během týdne jsem se spřátelila s pár lidmi ze školy, nejvíc jsem si rozuměla s Jane, byla z Rakouska, takže jsme na tom byly nějak stejně.

Nemohla jsem tu sehnat brigádu, hlavní důvod byla moje neznalost češtiny. Pár měsíců mi ještě přispíval táta a platil mi hodiny češtiny, ale mamka s tím nesouhlasila a já musela dál hledat.

Na každý brigádě mi něco vadilo, věděla jsem, že je to v tom, že nejsem zvyklá, aby mi lidi říkali co mám dělat, v žádný práci jsem dlouho nevydržela, navíc teď celá Praha žila mistrovstvím světa v hokeji, které mělo být už za měsíc. Jak jsem se dočetla v novinách měl přijet i Ondra, ale co mi je do něj.

Jako každou sobotu jsem se vracela z baru, kam pravidelně s holkama chodíme. Bylo okolo 2 hodin ráno a já se toulala po Václaváku a vzhlížela na oblohu plnou hvězd nade mnou. Šla jsem po hlavních ulicích a na chvíli si sedla na lavičku. Po pár minutách u mě zastavilo bílé bmw a řidič stáhl okýnko.

„Máš teď čas?", zeptal se mě neznámý muž.

„Cože?", nechápala jsem ho.

„Kolik chceš za jednu noc?", obrátil oči v sloup a zeptal se mě znovu.

„ Jdi do hajzlu", odpověděla jsem mu rázem.

„Nejspíš sis spletla ulici holčičko", zatáhl okýnko a odjel pryč.

Porozhlédla jsem se okolo a všimla si dvou holek v kozačkách postávajících u silnice. Byly to děvky a tohle byla podle všeho „jejich" ulice. Sebrala jsem se a šla domů, sem rozhodně nepatřím.

Už jsem vyzkoušela snad všechny brigády v okolí a zase jsem byla tam, kde předtím. Tátovi už jsem volat nechtěla, chtěla jsem, aby věděl, že se o sebe umím postarat i bez něj. Mamka měla přiletět koncem měsíce, takže jsem to musela nějak vydržet.

V sobotu jsem v klubu utratila svoje poslední peníze, byla jsem úplně na dně. Znovu jsem šla přes tu ulici, kde postávaly děvky. Pomalu jsem tam procházela, když vedle mě znovu zastavilo auto. Tentokrát bylo modré a nebylo zrovna nejnovější.

„Ahoj, nechceš si nasednout", nabídl mi blonďatej kluk.

Ignorovala jsem a šla dál, on tam furt stál. Zastavila jsem a chvíli jsem přemýšlela. V tu chvíli mi to nebylo takový protivný, jako když jsem tu procházela poprvé. Otočila jsem se a šla pomalu k autu. Naklonila jsem se k okýnku.

„Za 4000", určila jsem mu svojí nabídku.

Netušila jsem jak se v tomhle chodí, nevěděla jsem jestli je to moc málo, nebo hodně, ale přikývl hlavou a když jsem nasedla do auta, dal mi zálohu 2500.

„Co tu holka jako ty dělá? Nevypadáš zrovna jako chudinka, navíc seš hodně pěkná", sjel si mě pohledem.

„To není tvoje starost", odpověděla jsem.

Víc už se na nic nezeptal, nezajímalo ho moje jméno, můj věk, nic.

Dojel až na okraj Prahy a otočil se ke mně.

„Tak?", zeptal se mě.

Nevzmohla jsem se na jedinou hlásku, bylo mi špatně a celá jsem se třásla.

„Už jsi to někdy dělala?", zeptal se mě.

Zakroutila jsem hlavou.

„Pro začátek bude stačit, když mi ho vykouříš, pak už to nechej na mně", nakázal mi.

Nemohla jsem, hnusilo se mi to a měla jsem sto chutí opustit auto a běžet pryč, ale ty peníze jsem potřebovala.

„Udělám to jen jednou, nikdy se to nebude opakovat", slíbila jsem si.

Bylo to hnusný, když jsem to skončila běžela jsem zvracet. Dovezl mě domů a já si beze slov vzala peníze a běžela pryč.

Týden jsem vyšla v pohodě, peníze mi stačily, ale druhý už byl o něco horší.

Šla jsem tam znovu. Zastavily mi dvě auta, ale já je pokaždé odmítla a čekala dál. Vzdala jsem to a chtěla jít domů.

Slyšela jsem křik, nejspíš nějakejch kluků z auta za mnou. Jeli v audi a jeden z nich na mě zakřičel.

„Ahoj, kočko", tenhle hlas mi byl odněkud povědomí.

Zrychlila jsem krok a šla dál.

„Hej, zlato", jeli vedle mě.

Ten hlas bych poznala kdekoliv, byl to Ondra.