Hockey goalkeeper

Co se stalo?

Ač jsem se bránila jakkoli, nedokázala jsem mu ten pohled odepřít, a tak se naše oči střetly. Pousmála jsem se a sklopila hlavu dolů. Když jsem se podívala zpět, nebyl tam. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že už tu nikdo není. Vyšla jsem ven před stadion a začala hledat tátu. Skvělý . Nebyl tu on a ani auto. Po chvilce mi od něj přišla sms: Omlouvám se, musel jsem naléhavě do práce, řekni někomu z kluků o odvoz"

To myslel vážně, že mám říct někomu o odvoz? Nepřipadá to v úvahu, nikoho tady neznám. Neměla jsem ani peníze na metro. Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky, aspoň si prohlédnu město. Bylo okolo osmé hodiny večer a já jsem vůbec netušila kde jsem. Naproti přes ulici byla velkoplošná obrazovka s reklamami, kterých jsem si všimla, když jsem minule odjížděla ze stadionu. Jediný způsob jak se tam dostat bylo přes dlouhou tmavou uličku. Váhala jsem, jestli by nebylo lepší najít jinou cestu, ale nakonec jsem šla. Uličku svíraly dva domy, z jejichž oken se ozývaly hlasy malých dětí. Zrychlila jsem krok a všimla si party kluků ve stínu lampy. Ještě více jsem zrychlila, ale jeden z nich na mě začal křičet. Ignorovala jsem ho a jen se soustředila na to, abych už byla na druhé straně uličky . Už by stačilo jen pár kroků, kdyby mě někdo nechytl za zápěstí. Otočila jsem se a viděla toho kluka, který na mě křičel.

„Hele, kam tak spěcháš?", zeptal se mě a pevně mě držel.

„Nešahej na mě", snažila jsem se od něj odtrhnout.

„Uklidni se", zvýšil hlas a dal mi facku.

Kopla jsem ho a v tu ránu tu byli další dva kluci. Chytli mě, a jeden z nich mi dal ruku před pusu. Nejdřív mě odtáhli ke zdi, a pak mě jeden z nich začal svlíkat. Nemohla jsem zařvat o pomoc, a tak jsem jednoho kopla a krátce na to se svalil na zem. Ten co mi držel ruku před pusou, přiběhl k němu a pomohl mu vstát, mezitím jsem křičela o pomoc.

„Drž hubu ty malá děvko", zařval na mě ten, kterého jsem kopla a dal mi pěstí.

Dál už si nic nepamatuju, jen silný pád na zem a dvě černé běžící postavy ke mně.