Hockey goalkeeper

Známe se?

Táta na mě začal řvát už mezi dveřma, ale jen jsem dělala, jak moc toho lituji, že jsem se celou noc neozvala a přitom byla myšlenkama někde jinde. Nechtěla jsem mu říkat o tom co se mi stalo, tak jsem se sebrala a odešla do pokoje. Lehla jsem si do postele a přemýšlela jsem nad vším co se stalo a hlavně nad ním. Přemýšlela jsem, proč si mě vůbec vzal k sobě domů, proč se o mě tak staral. Vše mi to vrtalo hlavou a stále jsem si nedokázala odpovědět. Vyrušilo mě zvonění telefonu.

„Ahoj, tak jsi v pořádku?", ozval se hlas na druhé straně.

Ani jsem nemusela přemýšlet nad tím, kdo by to mohl být.

„Ahoj, jo je mi fajn", odvětila jsem.

„Tak to jsem rád, mimochodem co děláš zítra?", zeptal se mě.

„, Zatím nemám nic v plánu, proč?", zeptala jsem se zvědavě.

„No, nechtěla by jsi někam zajít?", zeptal se nejistě.

Chvíli jsem nevěděla co mu na to mám říct, ale věděla jsem, že mu musím něco odpovědět.

„Jasně, půjdu ráda", rozhodla jsem se.

„Skvělý, tak tě vyzvednu po tréninku", oznámil mi.

„Fajn, zatím", odvětila jsem a položila.

Nebyla jsem si jistá, jestli s ním chci jít. Vlastně ho skoro vůbec neznám, ale dlužila jsem mu to, za to,jak mi pomohl.

Ráno jsem měla takový zvláštní, ale příjemný pocit. Nic už mě skoro nebolelo a modřina na břiše už vypadala o hodně líp, než včera. Bylo okolo půl 11 a trénink začínal ve 3. Neměla jsem ani hlad , tak jsem si udělala jen kafe. Šla jsem se vysprchovat a obléknout. Teď jsem začala litovat toho, že jsem si sem nevzala více oblečení. Neměla jsem moc na výběr, tak jsem jako vždy zvolila černé děravé džíny a volnější svetr. Nevěděla jsem co s vlasama a po několikátém pokusu o nějaký přijatelný drdol jsem si je nechala volně rozpuštěné. Poprosila jsem Susan, jestli by mě hodila na stadion, i když z toho dvakrát nadšená nebyla. Přišla jsem o něco dřív, tak jsem šla pozdravit Anne. Zase se usmívala a bylo vidět, že má dobrou náladu. Líbilo se mi, jak vše dokáže brát pozitivně a trochu jsem jí v tomhle i záviděla. Moc jsem si vždy ze všeho dělala hlavu, byť to byly sebemenší blbosti. Oznámila mi, že pro dnešek končí a nabídla mi, že mi ukáže pár jejích oblíbených klubů ve městě. Vysvětlila jsem jí, že tu musím zůstat, až do konce tréninku, a pak jí nabídla jestli tu nechce zůstat také. Řekla, že jí hokej moc nezajímá, tak půjde domů. Nic jsem nenamítala a šla si sednout na tribunu. Během tréninku jsem poznala, že Ondra není ve své kůži, jako by ho něco trápilo. Pak už jen seděl na střídačce a na led se nevrátil. Když trénink skončil, domlouval se na něčem s nějakým spoluhráčem, kterého jsem si všimla už dříve, hodně se s ním bavil. Pomalu jsem šla před stadionem a čekala, až se tu objeví. Všichni už skoro odjeli, ale Ondru jsem nikde neviděla.

„Ahoj, ty jsi Sophie že?", ozval se hlas za mnou .Byl to ten Ondrův kamarád, s kterým se bavil na konci tréninku.

„Ahoj, jo, známe se?", zeptala jsem se nejistě.

„Ondra mě poprosil, abych tě odvezl domů, omlouvá se ti, sám nevím o co jde , později ti to prý vysvětlí", oznámil mi.

„Dobře", řekla jsem trochu zaskočená. Proč mi sakra aspoň nezavolal, nebo neposlal sms?

„Mimochodem jsem Jirka", představil se mi.

„Ráda tě poznávám", usmála jsem se na něj.

"Ondra říkal, že tu jsi prý jen pár dní a moc to tady neznáš, nechceš to tu trochu ukázat?", nabídl mi.

Chvíli jsem váhala, ale domů jsem se ještě vrátit nehodlala, nepotřebovala jsem poslouchat ty tátovy řeči, kterých má od včerejška ještě dostatečně.

„Jasně, proč ne", odpověděla jsem a následovala ho k autu.

Ze začátku jsme nevěděli, co jeden druhému říct, ale pak jsem se nějak rozkecala a on se hned chytl. Sama jsem se nepoznávala, byla jsem spíše ten tišší typ, dokud jsem nevypila pár panáků. Byl jako Ondra, také furt vyzvídal, ale nevadilo mi to, na jednu stranu jsem byla i trochu ráda.

„Nemáš hlad ? Mně celkem vyhládlo.", zeptal se mě cestou domů.

„ To mně taky, prošli jsme snad celej Winnipeg", zasmála jsem se.

„Tak pojď, zvu tě", mrknul na mě.

Neprostestovala jsem a následovala ho do restaurace. Chodil jsem asi často, protože si skoro se všemi pracovníky tykal.

„Půjdem dozadu, je tam míň lidí", ukázal mi, abych ho následovala.

Opravdu tam sedělo jen pár lidí, šli jsme až úplně dozadu, kde jsem uviděla ... TO NE. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to Ondra. Seděl tam s nějakou blondýnou, ani si nás nevšimnul.

„Chceš jít pryč?", zeptal se mě Jirka, když si jich všiml.

„Jo", vydala jsem ze sebe tiše.

Panebože, jak jsem mohla bejt taková kráva, když jsem si myslela, že by mě mohl mít pravdu rád. Kdyby se mnou nebyl Jirka, asi bych se i rozbrečela, ale statečně jsem to zadržela. Jirka se na mě stále díval, nevěděl mi co mi má říct.. Možná to byla jen kamarádka, prostě chtěl jít raději s ní, než se mnou, to mi stačilo. Už jsem nad tím nechtěla přemýšlet, potřebovala jsem se to dostat z hlavy.

„Tak můžeme jít někam jinam, jestli chceš", nabídla jsem mu.

„Fajn", podivil se, ale bylo vidět, že je rád. „Můžeme jít ke mně, jestli ti to nebude vadit", zeptal se mě.

Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem kývla.

Tak tady je další díl:) Teď se budu snažit to nějak zdramatizovat, takže pokud by vás něco napadlo, tak to napište do komentářů :) Jinak vám chci poděkovat za votes, komentáře, i za to, že to vůbec někdo čte, vůbec jsem to nečekala a budu se teď snažit přidávat častěji.