Hockey goalkeeper

Konec?

Díky zkouškám, testům a blížící se maturitě, jsem neměla na nic čas. Můj den byl uspěchaný a vyčerpávající, kdykoliv se naskytla nějaká volná chvíle zavolala jsem Ondrovi, ale ne vždycky měl čas i on. Myslela jsem na to jak tohle šílenství nějak pozastavit, ale prostě to nebylo možné. Už to byly 2 měsíce co jsem Ondru viděla naposledy a také týden, kdy jsme spolu naposled mluvili. Bylo toho na mě moc, tak jsem se sebrala a letěla za ním. Chtěla jsem, aby to pro něj bylo překvapení, takže o mně nevěděl. I když to byl dlouhý let, nebyl čas na odpočinek, jelikož jsem zítra odlétala zpátky. Ondra ve svém bytě nebyl a mobil také nebral. Obvolala jsem pár kluků z týmu, jestli náhodou nevědi, kde by mohl být, bohužel neúspěšně. Šla jsem se projít a nechala mu vzkaz, celou cestu jsem kontrolovala mobil, jestli se neozval. Bylo okolo 11 večer a Ondra nepřišel. Ležela jsem na gauči a doufala, že přijde, i když už jsem se nemohla udržet vzhůru. Probudila jsem se v půl 10, za 2 hodiny mi letělo letadlo zpátky. Prošla jsem celý byt doufajíc, že tam někde bude Ondra, nemělo to ale cenu. Napsala jsem Ondrovi vzkaz, vzala jsem svoje věci a zavolala si taxíka na letiště. Čekala jsem až do poslední výzvy na letišti a přestala věřit, že se tam ukáže. Dala jsem si sluchátka do uší a poslouchala ty depresivní písničky, které mojí náladu viditelně zhoršovaly, a tak jsem jen přemýšlela. Druhý den mě doprovázel ze školy Michael, což byl můj kamarád z dětství. Už delší dobu se okolo mě pomotával, ale vždycky mi dokázal zvednout náladu. Když jsem přišla domů následovalo mě to samé, co předchozí dny, zkrátka jen učení. Sedla jsem si na chvíli k mamce, která pročítala novinky na internetu. Opřela jsem se jí o rameno a občas se jen  náhodně podívala, co čte."Počkej, vrať to zpátky!", zakřičela jsem a doufala, že to není to co myslím."To snad ne", do očí se mi hrnuly slzy, zatímco jsem četla titulek.'Ondřej Pavelec a jeho nová přítelkyně se včera společně bavili ve vyhlášeném podniku ve Winnipegu'Nemohla jsem tomu uvěřit. Rychle jsem běžela do pokoje, kde jsem se rázem sesunula na zem a nepřetržitě brečela. "Jak mi to mohl sakra udělat? Jsem naivní kráva", nadávala jsem sama sobě.Mamka běžela okamžitě za mnou, ale nepustila jsem jí dovnitř, prostě jsem s ní o tom nechtěla mluvit. Bylo mi hrozně.---------------------------------------------------------------Ležela jsem na posteli a myslela na něj. Na Ondru, který mi před několika hodinami tolik ublížil a který se mi už 3 hodiny snaží bezvýznamně dovolat. Nedalo se to vydržet, bránila jsem se ten telefon zvednout, ale prostě jsem to už musela skončit, tak jsem to zvedla."Sophie, měl jsem o tebe strach!", spustil.Znovu mi po tvářích začaly stékat slzy, v krku se mi sevřelo a já nebyla schopná ze sebe vydat jedinou hlásku."Já-já ...", nevěděla jsem co říct."Děje se něco?", nechápavě se ptal.Dělal jako kdyby to všechno bylo v naprostém pořádku, jako by se nic nestalo.Chtěla jsem mu ublížit a vrátit mu to, chtěla jsem, aby se cítil tak jako já."Mrzí mě to, ale musí to mezi náma skončit", vydala jsem ze sebe naráz a držela se, abych se nerozbrečela."C-cože?! Proč?!", vykřikl a já nevěděla co říct ."Prostě jsem poznala někoho jinýho", zalhala jsem, ale nemusela jsem to vysvětlovat a ublížila jsem mu, i když jsem se cítila hrozně."To nemyslíš vážně ...", nedokázala jsem se udržet, rychle jsem položila a rozbrečela se.To bylo naposledy co jsem s ním mluvila. Nikdo z nás dvou si to takhle nepředstavoval, i když on možná ano. Vypla jsem si mobil, Ondra už mi ani nezavolal čímž pochopil, že je to konec. Snažila jsem se to dostat z hlavy, ale nemohla jsem si odepřít, že ho mám pořád ráda. Další týdny se nic nezměnilo, jedině snad to, že se mnou Michael strávil čím dál tím více času, přičemž jsme si spolu místo učení povídali. O Ondrovi jsem už delší dobu nic nevěděla, ale nebyl den, kdy bych si na něj nevzpomněla.----------------------------------------------------------------------Konečně  jsem za sebou měla maturitu a díky bohu úspěšně. Měla jsem měsíc, abych se rozhodla kam půjdu dál. Byla jsem si jistá, že chci vypadnout z Helsinek, táta mi nabízel, abych šla studovat do Prahy, kde se vlastně narodil a  kde také žili moji prarodiče, které jsem od rozvodu rodičů neviděla. Mamka chtěla, abych šla studovat medicínu do Anglie, s čímž jsem nesouhlasila, protože to nebylo nic pro mě. Táta by mi po dobu studií nechal jeho byt v Praze, což byla další výhoda, takže ani nebylo nad čím se rozmýšlet.

Tenhle díl jde oproti jiným docela dopředu, ale potřebovala jsem to trochu urychlit do určitý části, tak snad vám to nevadí :) .. Jinak nahoře je obrázek 'Sophie', tak snad se vám líbí :)