Hockey goalkeeper

Příjezd

Pomalu jsem se začala probouzet a ucítila jsem jemné sluneční paprsky na svém těle. Jako vždy byla peřina schozená vedle postele. Protáhla jsem se a namířila do koupelny, kde jsem svázala vlasy do culíku, umyla obličej, vyčistila zuby a šla se pomalu balit. Bylo 1. Července, což znamenalo, že konečně začínají prázdniny. Matka trvala na tom, abych jela za svým otcem do Winnipegu. Už jsem ho 4 roky neviděla, jelikož se rodiče rozvedli a já jsem se s tím nedokázala smířit. Pokaždé, když mu nezavolám, nebo neodpovím na jeho dopisy , pošle mi nějaký drahý dárek, naposledy to byl krásný náramek Pandora k mým 18 narozeninám. Stejně jsem si zabalila jen pár věcí, protože počítám s tím, že za 2 týdny odtamtud vypadnu.

„Sophie?!", křičela na mě mamka z kuchyně.

„Nojo, už jdu", popadla jsem kufr s batohem a šla dolů.

„Pospěš si, nebo to nestihneme", plašila jako vždy.

Celou cestu mi dávala rady o tom, jak se mám k otci chovat, abych na sebe dávala pozor. Nechápu jak se ho pořád po tom všem může takhle zastávat. Našel si o 10 let mladší prodavačku, které jde stejně jenom o jeho peníze. Viděla jsem ji jen jednou v životě a mamka je o mnohem hezčí než ona. Za to já mamce nejsem vůbec podobná. Ona má dlouhé blonďaté vlasy a krásné zelené oči. Já mám delší hnědé vlasy a velké hnědé oči po otci. Mamka ho stále miluje, i když to nerada přiznává a já ho za to nenávidím. Po dvouhodinové cestě jsme konečně dojeli na letiště.

„Opatruj se zlatíčko", objala mě a podala mi letenku.

„Mám tě ráda", objala jsem jí ještě pevněji.

Vzala jsem zavazadla a pomalu šla do letadla. Když se letadlo vzneslo do vzduchu, naposledy jsem se podívala na krásné Helsinky. Celou cestu jsem prospala. To jsem prostě celá já. Když letadlo přistálo a já vystoupila, viděla jsem otce jak už čeká u dveří.

„Ahoj Sophie", mile mě pozdravil a chtěl mě obejmout, ale já jsem ustoupila.

„Ahoj", odpověděla jsem a pokračovala k jeho autu.

V autě se mě vyptával na mamku, Helsinky, školu, moje kamarády, jednoduše na všechno možné, aby nebyla ani minuta ticha. Winnipeg bylo opravdu krásné velkoměsto. Nebylo tak uspěchané jako Helsinky, byl tu pohodový klid. Otec bydlel v domě skoro až na konci města. Když jsme přijeli, u dveřích stála Susan a snažila se na mě mile usmívat. Bože jak jí jenom nesnáším.

„Ahoj Sophie", pozdravila mě mile.

Jen jsem se křečovitě usmála a následovala tátu, který mě vedl do mého pokoje. Ten dům byl zkrátka obrovský.

„Tak tady je", otevřel dveře do pokoje, kde byla krásná veliká postel a spoustu krásného nábytku.

„Zařizovala ti ho Susan, možná by jsi jí později mohla poděkovat, dala si s tím opravdu práci".

„Možná později", odsekla jsem.

„Dobře, vybal si a pak přijď dolů", usmál se a odešel.

Pustila jsem si nahlas hudbu a začala jsem si vybalovat věci a těch pár kousků oblečení. Dala jsem si sprchu, převlékla se do úzkých černých džín a černého trika. Dvakrát jsem vešla do jiného pokoje, než jsem trefila do obýváku.

„Tak co dnes podnikneme holky?", zeptal se táta.

„ To záleží na Sophii, jak se cítí po cestě", odvětila Susan.

„Je mi fajn", snažila jsem se působit mile.

„Už je celkem pozdě, takže prohlídka města by neměla cenu, co třeba hokej?", nabídl táta.

Z toho co mi táta říkal v autě jsem pochopila, že je sponzorem místního hokejového klubu. Hokej jsem s tátou milovala. Když s námi ještě bydlel , pořád jsme jezdili po různých hokejových zápasech. Ale už jsem čtyři roky na žádném nebyla. Opravdu mi to s ním chybělo.

„Co myslíš Sophie?", zeptala se Susan.

„Proč ne", odpověděla jsem nejistě.