Responding Code 3

Kapitola 1

Do sportovní tašky jsem si zabalila poslední kus oblečení a vyndala SIM kartu z telefonu, kterou jsem zlomila a hodila do koše. Bylo to těžké rozhodnutí, ale musím ho udělat kvůli sobě. Už nemůžu čekat. Rozhodně ne po tom, co se stalo. Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle a ještě si upravila pár pramínků vlasů, které nechtěly být součástí mého účesu. Znovu jsem se prohlédla a se spokojeným zamručením si schválila svůj outfit. Nakonec jsem popadla sportovní tašku a telefon dala do saka. Opatrně a tiše jsem zabouchla vchodové dveře našeho menšího baráčku a podívala se na krásný východ slunce. Musela jsem se pousmát, protože by mě nikdy nenapadlo, že na své dvacáté páté narozeniny opustím rodinu. Povzdychla jsem si a vykročila vstříc svému novému životu. Po cestě jsem telefon hodila do kanálu a ještě se otočila na dům, ve kterém jsem vyrůstala.

Je to tíživý pocit... opouštět místo, které znám už tolik let. Místo, kde jsem udělala své první krůčky a řekla svá první slova. Bohužel se tu už delší dobu necítím jako doma a nedokážu se přenést přes všechny představy mých rodičů. Má sestra tomu také nepomáhá. Vždycky byla ta, kterou upřednostňovali. Všechno, co jsem měla jako malá, ať už hračky nebo knížky, prostě vzali a dali jejímu dítěti Sebiánovi. Nikdo se mě neptal, jestli to chci nebo nechci. Prostě to udělali. Samozřejmě že se bojím a naplňuje mě pocit nejistoty. Odcházím z místa, které znám, do úplného neznáma. Ale vím, že se o sebe dokážu postarat. „Adiós, familia. Los voy a extrañar, pero tengo que hacerlo," řekla jsem tiše a odešla.

Co si budou myslet, až uvidí poloprázdný šatník a nedovolají se mi? Doufám, že si to nebudou vyčítat, ale nechci žít podle jejich představ. Mám jiné touhy a potřeby, které nedokážou pochopit ani respektovat.
Chápu, že moje matka touží po tradiční rodině.. abych měla děti jako moje sestra a byla svázaná povinnostmi. Být poslušná dcera, která si založí rodinu a bude poslouchat svého muže. Promiň, mami, ale nechci být kopií své sestry, kterou sotva znám a kterou nikdy nechci následovat.

Před odletem jsem si zařídila všechny potřebné dokumenty, abych mohla pobývat v San Andreas. Ze všech možných variant jsem si vybrala městečko Los Santos a to z několika důvodů. Je to živé a rozmanité město plné možností, kde jsou jak luxusní čtvrti, tak chudinské zóny, pláže, hory a pouště. Je plné různých zákoutí a kultur, což je pro mě ideální. Myslím si, že zde dobře zapadnu.
Jeden dobrý známý, kterého jsem potkala před pár lety v Pueblu, když tu byl na dovolené, mi zařídil pozici u místních hasičů jako paramedik, takže práci už mám jistou. Jsem mu vděčná a také jsem ho poprosila, ať to nikomu neříká. Naštěstí nepochází z Mexika, takže ho moje rodina nezná, ale jistota je jistota.

Cesta letadlem nebyla tak dlouhá, ale v mé hlavě se zdála jako věčnost. Přemýšlela jsem snad nad vším. Co budu dělat, až přiletím? Mám všechny potřebné papíry, ale vůbec nevím, jak to tam vypadá a jak to tam chodí. Četla jsem, že tam je metro, takže budu cestovat metrem. Navíc si musím koupit nový telefon a zařídit SIM kartu. Před odletem jsem si nechala vytisknout mapu města, takže vím, kam si jít koupit telefon.
„Prosím, ochraňuj mě, Santa Muerte," šeptla jsem si sama pro sebe. Pomalu se to blíží a budeme přistávat. Už je to tady... můj nový život, ve kterém se budu moct spoléhat jen sama na sebe. Budu na všechno sama, což je děsivé, ale zároveň osvobozující.

Ne, nejsem silně věřící, ale patřím mezi ty, kdo věří v Santa Muerte. Jednoduše řečeno: věřím ve Svatou smrt, ale nemodlím se jako křesťan. Čistě věřím v mocnou Smrt, kterou nikdo nedokáže obelstít. V Mexiku je tato víra poměrně rozšířená, i když to není oficiálně uznávané náboženství.