The teacher?

2. Druhý školní den(nebyl lepší)

Probudila jsem se časně ráno a po pár vteřinách mi došlo že nejsou prázdniny,nemůžu si přijít na snídani kdy chci a hlavně mám být už dost možná v lavici. Začala jsme hledat telefon ale jelikož nemám zásuvku u postele musela jsem vstát a přejít k mému nedorozbalenému kufru. Rozsvítila jsme obrazovku a na ní naštěstí bylo teprve 7:30. Naštěstí, protože školu mám tak cca 50 metrů od intru a snídani si vezmu cestou.
Oblíkla jsem se do prvních džínů který byly po včerejšku hozený na kufru, hodila na sebe mikinu, do tašky naházela penál,mobil, zápisník a svižným krokem vyšla z pokoje.
Cestou jsem se stavila v jídelně protože jsem včera večer nevečeřela, měla jsem šílený hlad. Při vcházení jsem si čipla čip aby věděli že sem z intru, a pak jsem si honem  do papírového pytlíku naházela pár druhů pečiva, naplnila láhev vodou a zamířila směr škola.

Klíče od skříněk jsme už dostali, tak jsem se vydala hledat tu svoji s číslem 481. Vedle mě bylo pár mých spolužaček, který skříňku měli připravenou užod včera. Já byla skoro na konci ale o to blíž naší třídě. Asi o 20 skříněk dál byl kabinet, nejspíš pana Davidsona a asi ještě nějakýho učitele, a taky Thomase Williamse, čehož jsem si všimla na nápisu, když jsme procházela okolo kabinetu.
Zaplula jsem do dveří se zvoněním, díky němuž jsem si teprve teď uvědomila čas. Usedla jsem do prázdné lavice, moje spolusedící zatím nepřišla a tak jsem si mohla vedle sebe posadit tašku a vytáhnout telefon. Hned jak jsem ho ale vytáhla ozvalo se velice zřetelné zakašlání a když jsem uvedla hlavu, pan Williams se na mě nepříjemně díval. Teprve až teď mi došlo že je to asi kvůli telefonu a tak jsem ho se špitnutím
„Omlouvám se.” hodila do tašky a zhroutila se na židli do polosedu.
Pan Williams se otočil zpátky a dále pokračoval v zaučujícím výkladu o školním řádu a nějakých těch prkotinách jakože nemáš kouřit atd., ale jelikož na mě dopadlo rychlé ranní probuzení, brzo mi začala klimbat hlava a to že jsem usnula jsem poznala až když jsem uslyšela chichotání a někdo mi poklepal na rameno.
„Slečno Summerová, vy jste včera oslavovala začátek školy, že nám tu spíte?“ lehce ale zřetelně nahlas se zasmál a znovu mi cvrknuk prstem do ramene to už mě probralo a tak jsem zmateně zvedla hlavu abych pochopila co se děje. Jo, usla jsem, super Abby, hezky sis to začla.
”Koukejme kdo se nám to probudil, dobře ráno, slečno Summerová, vezměte si papír jako ostatní a zapište si poznámky z tabule, a příště už to bude s poznámkou...” zbytek řekl už omnoho vážnějším tónem než na začátku a mě došlo že jsem si to u něj asi trochu pošpinila... „Omlouvam se, pane Williamsi, už po druhé...”
Williams odstoupil od lavice a v tu chvíli zazvonilo a všichni po třídě se začali tmelit do různě rozdělených skupinek,pár jmen už jsem znala ale s nikým jsme se vysloveně nebavila, takže jsem samozřejmě jenom já zůstala sama, aspoň mám čas přemýšlet nad tím jeho úšklebkem. Haha, co si vůbec myslí, sem na střední, za 2 roky mi bude 18 a on se mi bude smát  když usnu na lavici. Co si s tím vůbec dělat starost?!? Počkat. Abby. Proč nad ním vůbec přemýšlíš. Je to nevrlej protivnej učitel. A dost. Tohle se musí změnit. Takhle to nejde.
Zvedla jsem se z židle a vydala se k jedný z partiček v nejbližším rohu třídy.

Nanny, Melanie a Annie jsem už tak nějak znala a tak jsem si s nima jakžtakž měla o čem povídat. Ještě že má být pozítří ten harmonizák. Holky něco povídali o Williamsovy, že co si myslí, ale já po chvíli a ztratila pozornost a zamyslelal jsem se na tím že jsem pořádně nezavolala rodičům a neřekla jestli vůbec žiju. Večer jim zavolám.