Kousnout a odkopnout (Twilight ff)

5. Darovanému koni...

,,Garrette! Všichni, pojďte sem!" ozvalo se z venku. Byla to Alice, stála s Ester na kraji lesa. Neznělo to příliš naléhavě, spíš nadšeně. Garrett byl u nich jako první. Neuměl si to vysvětlit, ale jak šlo o Ester, nemohl si pomoct.
,,Co se děje?" ptal se. Hned nato se objevili i všichni ostatní se stejně tázavými pohledy. Alice se usmívala od ucha k uchu a spiklenecky pomrkla na Ester.
,,Ukaž jim to." vybídla jí. Ester si zkousla spodní ret a přivřela oči směrem k lesu. Pak před sebe natáhla ruku dlaní vzhůru, jakoby do ní chtěla chytat dešťovou vodu, z nebe se však sneslo něco docela jiného než déšť. Mezi stromy se naprosto neslyšně objevil pár rezavých křídel a korálkových očí. Sova pálená přistála Ester v dlani, nevšímala si upírů, jen jí.
,,Ukaž jim ještě to s těma veverkama." culila se Alice. Ester poslala sovu pryč a namáhavě se zamračila na blízký smrk. Dvě zrzavé veverky seskákaly dolů, přiběhly až k ní a na zadních se začaly točit v kruhu, jakoby tancovaly. Ester se ohlédla přes rameno na Garretta, který na to zíral jako na zjevení.
,,Asi jsem jedna z deseti, co myslíš?" řekla, ale nezněla dvakrát nadšeně.
,,Tak přece máš dar." usmál se Garrett hrdě a vyměnil si letmý pohled s Carlislem.

,,Ovládání zvířat? To je super, ne? To už je nebudeme muset lovit, přijdou nám až pod nos." přemýšlel Emmett nahlas a spokojeně se usmíval.
,,To seš fakt tak línej?" kroutila hlavou Alice.
,,Její dar má mnohem větší potenciál, než vodění zvířat na porážku. Mohla by se naučit ovládat lidi i nás." řekl Edward, přičemž Ester propálil nedůvěřivým pohledem. Tušila, že jí zrovna nemusí, ale teď mu to koukalo z očí. Zamračila se na něj a už se chystala něco říct, když jí předběhl Carlisle.
,,Edwarde, prosím... Nechme toho. Takový dar je požehnání a záleží jen na Ester, jak s ním naloží." významně na ní pokýval hlavou a poté se všichni pomalu rozešli, protože s Carlislem se nikdo hádat nechtěl.
,,Co si myslíš ty?" Ester se otočila na Garretta a jemu neuniklo, že jí na jeho odpovědi hodně záleží.
,,Myslím si, že se svým darem naložíš mnohem líp, než bych to zvládl já." usmál se vlídně a potěšený, vděčný výraz v Esteřině tváři ho těšil.

O nějakých osm hodin později se Ester procházela po kraji vysokého útesu a přemýšlela. Nechtělo se jí se vracet, protože si nechtěla kazit příjemnou melancholickou náladu pohledem na Edwardův kyselý výraz. Od jejího příjezdu jí při nejlepším toleroval a nezdálo se, že by se to v brzké budoucnosti mělo změnit k lepšímu. Nenapadalo jí, co s ní má za problém a bylo jí to jedno, jen když jí nebude otravovat den. Sedla si na kraj skály s nohama spuštěnýma volně nad rozbouřeným mořem a shlédla dolů. Být ještě člověk, měla by z té výšky přinejmenším respekt, pokud by se vůbec odvážila posadit se až na kraj, ale teď?... nudila se. Měla chuť skočit a ne takovou tu falešnou, kterou člověk nikdy nebere vážně, tu opravdovou chuť to udělat. A proč vlastně ne? Nic se jí přece nestane. Její kůže je teď tvrdá jako diamant a aby to nebylo málo absurdní, tak se na slunci dokonce i třpytí. Pochybovala, že se vůbec zraní i kdyby spadla rovnou na tvrdou skálu a bylo na tom něco frustrujícího. Necítit bolest, ani chlad, ani horko, ani únavu... Pro člověka je to otravné, ale jakmile o tu možnost přijdete, začnou vám ty maličkosti rychle chybět.

Před zhruba třemi dny:

,,...Víš ty co? Fajn. Řeknu ti to." řekl Garrett. V jeho hlase bylo slyšet mírné rozčarování, Ester bylo jasné, že se mu o tom vážně nechce mluvit. Na druhou stranu už souhlasil, tak odložila výčitky a napjatě poslouchala.
,,S Kate jsem se seznámil tady u Cullenových. Potřebovali tehdy s něčím pomoct, to není důležité... Byla krásná, všimnul jsem si jí hned, ale myslím, že jiskra přeskočila, když mě srazila na kolena elektrickým výbojem. To byl její dar." usmál se nad tou vzpomínkou. Dnes už však chutnala hořkosladce.
,,Dala mi šanci, i když jsem zabíjel lidi. Byla jako anděl. S ní jsem přežíval na krvi zvířat. Jenže jsem zbabělec. Zamiloval jsem se a to mě děsilo. Nedokázal jsem se vzdát svobody, o kterou bych svazkem s ní přišel. A proto jsem utekl. Bez vysvětlení, nebo omluvy. Ale našla mě a donutila mě to přiznat. Říct nahlas, že vyměním lásku za samotu, protože mám strach se vázat, být šťastný. Musel jsem jí to říct do očí a zlomit jí srdce..." Garrett mluvil s každým slovem tišeji a tišeji. Sám do teď nevěřil, že se Ester dokáže svěřit, do poslední chvíle očekával, že z něj vyjde nějaká lež, ale ne. Byl k ní dokonce otočený zády, ani se jí nedíval do očí a přesto nedokázal zalhat. Čekat, co mu na jeho zpověď jeho novorozená vrba řekne ale odmítl. V mžiku byl pryč. Ester se na druhou stranu dlouhou dobu ani nepohnula. Vážila si jeho upřímnosti, která jistě nebyla jednoduchá, ale to nic neměnilo na tom, že zrovna tohle od něj opravdu slyšet nechtěla. Vyčítat to ale mohla jen sama sobě, protože on koneckonců jen vyhověl jejím dotěrným a popravdě řečeno nesmyslným urgencím. Proč chtěla slyšet o ženě, kterou v životě neviděla a vlastně jí ani poznat netoužila, bylo jí samotné záhadou.