Kousnout a odkopnout (Twilight ff)

4. Žízeň, ajajajajaj!

Po návratu domů se Ester zavřela ve svém pokoji a schovala se pod peřinu jako malá holka. Cítila se příšerně. Udělala totiž přesně to, před čím jí Edward varoval, neovládla se a zaútočila. Zažila to poprvé, nemyslela si, že to bude takové. Tak silné, že úplně ztratí hlavu. Nebýt Garretta, tak...

Ona o vlku a on za dveřmi. Neobtěžoval se s klepáním, prostě přišel a posadil se k ní na postel.
,,Asi ti teď není do zpěvu, viď? Ale chci tě ujistit, že tohle se stalo nám všem a i mnohem horší. Vlastně se nakonec nic moc nestalo." pokoušel se jí zvednout náladu. Ester se pod dekou trochu zavrtěla a schoulila se víc do klubíčka. Ne, že by jí Garrettova přítomnost vadila, ale zrovna teď by radši byla sama. Mlčela, nechtěla se k tomu vyjadřovat. Garrett si sám pro sebe pokýval hlavou, ten pocit znal až moc dobře.
,,Připadám si hloupě, takhle za tebou dolézat jako pes, ale pravdou je, že už mezi námi cítím to pouto. Nechci, aby sis to vyčítala, protože to nebyla tvoje vina." začal znovu a vážněji. Ester se sarkasticky uchechtla a zvedla k němu hlavu.
,,Hlavně teď nezačínej s těma klišé kecama, že za chyby žáka odpovídá učitel, jo? Někoho jsem napadla. Edward mě varoval a já se rozhodla ho neposlouchat. Jsem dospělá a svéprávná a za svoje chyby nesu zodpovědnost jenom já."
Garrett si povzdechl ve stylu trpělivého otce.
,,Jsi novorozenec, Ester. Nikdo tady ti nebude vyčítat žízeň, která nás sužuje všechny."
,,Kdyby ses slyšel..." pousmála se.
,,Mluvíš jako postava z románu, celý tohle panoptikum je jedno velký klišé, je to zlej sen." zaprskala vztekle.
,,Upíři přece jsou klišé, Ester. Myslíš, že si občas nepřipadám jako karikatura? To už k tomu patří. Každý z nás je dohromady jen chodící stereotyp, znuděný věčností, jen rudé oči a ostré tesáky, které vlastně ani nemáme. Jsme k smíchu. Nebo možná k pláči, to je někdy těžké rozlišit. Jen stíny minulosti v novém plášti, jen třpytivé skořápky, které sotva skryjí, že tam, kde kdysi bývala osobnost je dnes jen prázdné místo a vzpomínka na lidský život." Garrett se odmlčel. Ester se na něj ohlédla přes rameno.
,,To bych do tebe neřekla, že máš zrovna ty duši básníka. To si myslíš? Cítíš se tak? Jako stereotypní upír znuděný životem?" Garrett na ní shlížel rudýma očima a usmíval se.
,,Občas. Ale něco mi říká, že s tebou na krku se teď dlouho nudit nebudu." Ester se pousmála.
,,No, jestli se rychle nenaučím ovládat, tak to se mnou bude očistec, tak se na to radši připrav." povzdechla si a stočila se zpátky k němu zády.

Garrett si nakonec lehl vedle ní na druhý kraj postele, rovněž k ní zády. Vzpomínal na jejich rozhovor v lese a dostal chuť v něm pokračovat.
,,Chceš vědět, jak jsem já poznal sílu žízně? Pravdu a nic než pravdu?" zeptal se do tmy. Ester se zachvěla.
,,Ano. Jak?" špitla.
,,Po přeměně jsem se vrátil k pluku a byl přidělen k nové četě. Byli to samí mladí kluci, skoro ještě děti a protože jsem z nich jako jediný už zažil bitvu, povýšil jsem na jejich velitele. Nikdo si nevšímal, že jsem jiný, kromě mě samotného. Měl jsem sílu zvednout povoz i s koňmi a rychlost a smysly, to ti nemusím popisovat. To všechno jsem skrýval, ale o žízni jsem první týden vůbec nevěděl. Představ si ten šok v bitvě. Jistě, hnijící a na slunci páchnoucí těla byla na poli mezi tábory celou dobu, ale koho by ten puch lákal? To, když byla všude kolem čerstvá krev, mohl jsem zešílet. Slyšel jsem každého člověka na obou frontách, jejich dech, tlukot jejich srdcí, rozkazy nepřítele, cítil jsem pach jejich potu, ale jakmile došlo k prvnímu krveprolití ztratil jsem hlavu. Bylo to jako křeč, úplně mě to ovládlo a zmítalo to mým tělem aniž bych o sobě věděl. Povraždil jsem všechny. Tedy v tom prvním záchvatu jen asi třetinu, dokud jsem neměl dost na to, abych dokázal myslet. Ten zbytek jsem pobil, protože to viděli. Netuším, kolik jich bylo, nešlo o velkou bitvu, celkem asi tři sta mužů. Mohl jsem utéct a prostě zmizet, ale vojna byla celý můj svět, opustit jí bych nedokázal." domluvil a chvíli zůstalo ticho.
,,Co jsi pak cítil?" ozvala se Ester. Garretta ta otázka trochu překvapila, zamračil se.
,,Slušný člověk by nejspíš řekl vinu. Byl to přece masakr. Tři sta synů, bratrů, otců a manželů roztrhaných na kusy. Oproti Světovým válkám to byl sice pořád slabší víkend, ale stejně. Cítil jsem strach. Nejvíc ze všeho jsem se bál, protože jsem nic nevěděl. Měl jsem tolik otázek a žádné odpovědi. Bál jsem se jen pohnout. Nevěděl jsem, proč se to stalo a kdy se to stane znovu. Stál jsem tam tehdy uprostřed té masy těl dva dny bez hnutí a díval se na jednoho kluka z mojí čety. Bylo mu asi čtrnáct. Měl rozdrásané hrdlo až na páteř. Matně jsem si vzpomínal, že stál hned vedle mě, když bitva začala. Možná se mi dokonce snažil pomoct, když mě žízeň připravila o rozum. Musel být první.
Po dvou dnech dorazil zvěd, který přišel zjistit, jestli padli všichni. Když jsem si vymyslel, že síly byly vyrovnané a já přežil jen díky šťastné náhodě, povýšili mě a tak jsem šel dál. Časem jsem se naučil, jak se v bitevní vřavě ovládat a nasytit, aniž bych vraždil své vlastní lidi. A válek naštěstí bylo vždycky dost."
Ester ho poslouchala a přitom přemýšlela o tom, co se vlastně stalo v zábavním parku...