Dvanáctý element

31

Od dalšího dne jsme spolu s Amy chodili. Céline se zašila v knihovně. Začala brát studium velmi vážně. Celé dny byla na půdě s knihou, a hledala tam i další věci, které by si mohla nastudovat. Nějak jsem z ní ale neměl dobrej pocit. Nebyla v pořádku.

Nechodila ani na jídlo, všechno si brala do pokoje, a jen studovala. I já ale musel dál studovat. Teta Ellie už měla velké břicho, a co nevidět měla rodit. Taky si nás jednou s Evanem zavolala.

,, Kluci, díky, že jste tu. Co Opál? Mrknete se mi na ni?"

,, Jasně, dones ultrazvuk." Pokusil jsem se o vtip. Evan mě sjel naprosto nepatřičným pohledem.

,, Děsně vtipný!" Zavrčel. Pak se obrátil k tetě. ,, Opál je živá a zdravá, už váží dvě a kousíček kila." Řekl.

,, Luké? Mohl bys nějak zjistit...no...jestli není předurčena k tomu být bez daru nositele?"

,, Copak to můžu zjistit?" Nechápal jsem. ,, Nevím, já..." Opatrně jsem položil ruku na tetino břicho. Jak to můžu poznat? Pak jsem to ucítil. Nevím jak, ale v tu chvíli jsem prostě věděl, že to vím.

,, Myslím, že nebude narozena bez daru. Nevím, jestli nebude odmítnutá, ale ... prostě vím, že bez daru nebude." Teta Ellie spráskla ruce nad hlavou.

,, Díky Bohu! Tak přece jen mají všechny moje děti budoucnost. Ani nevíte, jak už se těším. Konečně budu mít jedno dítě normální!" Já i Evan jsme se zasmáli. ,, Teda, tohle by matka neměla nikdy říkat, já mám svoje kluky nebo...kluka a holku, podle situace, moc ráda, ale...",, My to naprosto chápeme!" Řekl Even, a vyprskl smíchy. Jo, Louis a Remi byli pěkně výstřední dvojička.

Jenže pak jsem zase něco ucítil. Smrt byla blízko. Až moc blízko...Ale hlavně...co jsem poprvé viděl Céline, jsem cítil element zvuku stejně, jako ostatní, ale teď byl pryč. Úplně pryč. ,, Něco se děje!" Řekl jsem. To už sem dobíhala i Pénelope, stejně bledá jako já.

,, Luké, já mám takovej pocit, že..."

,, Jo! Taky ho mám!" Oba jsme vyběhli na zahradu, a spatřili tu hrůzu. Na stromě tam visela oběšená Céline.

,, Céline!" Zařval jsem, a přiběhl ke stromu. Telekineticky jsem odvázal lano, a Célinino tělo nám spadlo k nohám. Byla mrtvá.

,, A do háje!" Slyšel jsem říkat Penelope.

,, Honem, musíme něco udělat!" Chtěl jsem zasáhnout. ,, Oživte ji!" Oba sourozenci se na mě podívali s marností v očích.

,, To my nemůžeme." Zašeptal Evan, který měl v očích slzy. ,, Kdyby...kdybychom to tak dělali s každým..."

,, Né s každým, ale ona... udělám to sám!"

,, Ne!" Plácla mě Pénelope přes ruku. ,, Prostě ne." Přiložila dlaň na její hlavu. ,, Je mrtvá už skoro půl hodiny. Nedusila se, pověsila se tak, že si zlomila vaz. Duše je pryč. Nejspíš už se spojila se svým elementem." Tím jsem si právě nebyl tak jistej, protože jsem ho necítil. Dokonce jsem zkoušel slyšet něco hodně daleko nebo vyslat zvukovou vlnu...nešlo to. Jako by to neexistovalo. To už jsem se začal třást. Evan vzlykal vedle jejího těla, zatímco ji Pénelope pohledávala..

,, Tak vyvoláme jejího ducha! Třeba nám řekne, proč..."

,, Na to je moc brzy! Teď o tom nebude chtít mluvit. Musíme duše respektovat, Luké. Né si je volat k sobě jak nás napadne. Jsou to duchové, a jsou na druhém břehu, nejsou to naše štěňata na hraní!" Pak jsem si všiml, že něco drží v ruce. Byl to kus papíru. Rozbalil jsem ho.