Luké vedl až do svých patnácti let naprosto normální život. Žil jen se svou matkou, a ze všeho nejvíc si užíval, že má klid. Ale v den svých šestnáctých narozenin zjišťuje, že jeho rodina z daleka není normální.
Doposud své příbuzné neznal, žili s...
Přemýšlel jsem, koho bych mohl vyvolat. A napadla mě jedna věc. Tím bych si mohl potvrdit Pénelopeinu teorii. Rozhodl jsem se vyvolat ducha Magnolie. Udělal jsem vše tak, jak mě Pénelope učila, ale nic se nestalo.
Už jsem to chtěl vzdát když se ozvalo zaklepání na dveře.
,, Jo?" Dveře se otevřeli, a v nich stál Remi. Zmateně jsem na něho pohlédl. Jeho roztomilé pyžamko s kočičkama jsem pro tentokrát ignoroval.
,, Volal jsi mě?"
,, Ne!" Nechápal jsem.
,, Ale...tak jsem blbej nebo jo? Já bych přísahal, že jsi mě...to je jedno. Promiň zapomeň na to." Vstal jsem. Pohlédl jsem mu zpříma do očí.
,, Magnolie?" Zašeptal jsem. A v tu chvíli...teď nevím, jak to popsat. Remi stál pořád přede mnou, viděl jsem ho, ale zároveň s ním jsem viděl i tu mladou ženu z fotky. Černovláska se zelenýma očima se na mě usmála a přikývla. Tak to přece jen byla pravda!
,, Remi? Pamatuješ si něco ze svých minulých životů?" Remi sebou cukl.
,, Cože?"
,, Víš o tom? Pamatuješ si něco?" Trhl sebou.
,, Vím jenom to, že jsem se jmenoval Magnolia. A nebyl jsem dost dobrej pro blesk." Poslední větu zašeptal. Pak nasadil psycho úsměv. ,, Teď už jsem!" Řekl psychoticky, a odešel.
To mě skoro až dojalo. Bolest v jeho očích v tu chvíli...Pro Magnolii muselo být těžké, když se její bratr stal nositelem blesku, a ona ne. Element je časem nemohl rozeznat, protože byli dvojčata.
Ale vyspat se spolu kvůli tomu...V téhle rodině je, zkrátka, být nositelem elementu všechno. Vyjma mé matky. Ta jediná chápala, jaké to opravdu je. Já sám si nebyl jistý, jestli o tohle všechno stojím. Možná, že bych žil radši normální život doma v Anglii.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
MARCUS A MAGNOLIA
No nic. Byl čas vyvolat dalšího ducha. Přemýšlel jsem. Seznam bývalých nositelů jsem dostal. Dědu Félixe jsem se rozhodl teď nevyvolávat. Napadlo mě vyvolat prababičku. Byla nositelkou vody. A byla to právě Vinona, kdo mi zde, z děcek, byl asi nejsympatičtější. Takže proto.
,, Prababičko Pauline, prosím." Snažil jsem se spojit s duší. Podle instrukcí jsem si přinesl požadovaný element, a strčil ruku do sklenice s vodou. Voda se zachvěla, a v jejím odrazu se objevila tvář. Potom se žena středního věku se přede mnou objevila. Musela zemřít mladá...
,, Dobrý večer, pravnoučku." Oslovila mě.
,, A...ahoj!" Pozdravil jsem ducha rozpačitě. ,, Promiň, že ruším tvůj klid. Ale mám to za úkol."
