Dvanáctý element

.18.

Dalšího dne se chystal večírek. Ukázalo se, že si v nich rodina prostě libuje. Moje máma s tetou Ellie a Roxy právě chystaly jídlo a Térence jim drze ubíral celé nohy od kuřete. Spolkl jsem poznámku o tom, že by neměl jíst jídlo na oslavu.

Strýc Jofré odháněl větrem z nebe mraky, aby nám nepršelo, a dívky chystaly výzdobu. Louis a Remi právě přenášeli reproduktory a aparaturu k altánku.

,, Nemáme to tam kde zapojit." Poznamenal jsem. Louis se na mě podíval jako na blázna.

 ,, Myslím, že to zařídíme." Řekl. ,, Přestaň se tady poflakovat, a pomoz nám s tím. Je to těžký." Naštvaně jsem dupl, a reproduktor vyskočil. To už mě Térence naučil. Mini zemětřesení.

 Pomohl jsem jim to tam nanosit. Ti dva se do sebe pak zavěsili, a já se hodlal vypařit dřív, než si to rozhodnou rozdat za keřem... Pokukoval jsem po Amy, která seděla stočená v altánku se sluchátky na uších. Posadil jsem se vedle ní.

,, Co chceš?" Zeptala se unaveně.

,, Těšíš se na párty?"

,, Ne." Řekla. ,, Ve skutečnosti je nemám moc ráda."

,, Já taky ne!" Protočila panenky a vyndala si sluchátka z uší. ,, Řekni mi o sobě víc."

,, Proč? Nejsem nijak zajímavá."

,, Možná, že jsi." Argumentoval jsem.

,, Co bych ti řekla? Jsem úplně normální holka, mám ráda hry, fantu, seriály a dobrý knížky."

,, Jak to bylo s tvojí mámou?"

,, Spáchala sebevraždu." Přiznala. ,, To ale nebylo to nejhorší. Ona...ona prý musela. Prý stejně umírala. Řekla , že v sobě měla něco, co jí zabíjí. Teď si myslím, že to byla rakovina. Moc si to nepamatuju, byla jsem moc malá, ale faktem bylo, že začala strádat. Začala mít problémy se sluchem. 

Někdy neslyšela skoro vůbec, a pak, naopak, slyšela něco, které neslyšeli ostatní. Vůbec nevím, co se stalo, a táta...se choval divně. Od její smrti se choval, jako by si na ní skoro vůbec nepamatoval. Nevím, asi nějaký vyrovnávací mechanismus. Kromě toho...měla jsem starší sestru. Od jiného otce. Nevím, co se s ní stalo, jednoho dne prostě zmizela.

Nebýt fotek, už bych ani nevěděla, jak máma vypadala, vím jenom, že než onemocněla, byla moc krásná. Měla takové modrošedé oči. A moc krásně zpívala. To mám asi po ní."

,, Jak se jmenovala?" Zeptal jsem se.

,, Proč se mě na ni ptáš?" Zalapal jsem po dechu. Proč jsem měl ten pocit...ne. Nechtěl jsem to vědět.

,, Radši mi to neříkej." Zvedl jsem se a odcházel. Potřeboval jsem dál číst! Ty papíry!

Vešel jsem do domu, kde se Louis a Remi právě usazovali na gauči. Remi si vlezl na Louisův klín, jako by byl stokrát pohodlnější, než gauč.

,, Pánové, na tom gauči je dost místa!" Štěkla teta Ellie. Remi zavrčel a přesunul se vedle Louise. I tak do něj ale zamotal nohy, a Louis mu začal masírovat zápěstí.

,, Jak se cítíš?" Ptal se svého bratra.

,, Jde to. Těším se na večer. Ale nevím, co si vzít. Můžu se obléct jako ty?"

,, Jasně!"

,, Kluci?" Zeptal jsem se. ,, Slyšeli jste někdy něco o Marlee?"

,, O kom?" Nechápal Louis.