V zajetí touhy | hansy

13. | pochybnosti

Parvati vyskočila od stolu a doběhla ke dveřím. Samozřejmě ji ani trochu nepřekvapila osoba, která se za nimi schovávala. Proto se na Harryho jen vševědoucně usmála a otevřela dokořán.

„Nula!" dokončila svůj odpočet a rozmáchla rukama, aby ukázala Pansy výsledek své věštby, avšak výsledek to mělo opačný.

Harry se nejprve podíval na Parvati, kterou vůbec nepochopil, načež pohlédl na Pansy, která si vložila obličej do dlaní. Až poté Parvati došlo, co právě řekla a jak to musel pochopit.

„Nemyslela jsem to tak, že jsi nula, Harry," začala ho ujišťovat, ale Potter nad tím jen mávl rukou.

„V pohodě. Je to docela zajímavá změna oproti Vyvolenému," musel uznat, ačkoliv pořád nechápal, proč to vlastně říkala.

Vysvětlení se naštěstí ujala Pansy, která si přestala schovávat obličej do dlaní a podívala se na něj.

„Parvati odpočítávala tvůj příchod, pravděpodobně," dodala směrem k Parvati, která přikývla na souhlas. Harry na Parvati užasle shlédl.

„Tak to gratuluju," podotkl vzhledem k jejím schopnostem. Parvati se zakřenila. „V tom případě pro tebe mám prosbu, pokud to nevadí. Vlastně jsem přišel převážně kvůli tomu," sdělil jí, čímž do mysli Pansy zasadil další hřebíček pochybností.

„Kvůli Nevillovi a Ginny? Víš, že ti nemůžu nic říct," řekla, když v rychlosti přikývl.

„Proto mám tohle," předal jí obálku nadepsanou Nevillovým písmem. „Neznám jeho otázku a nepotřebuju znát ani odpověď, dneska jsem tu pouze jako doručovatel."

Parvati si od něj obálku převzala. „To zní docela fér. Tak já jdu pracovat," mávla na ně dopisem, načež odběhla do svého pokoje.

Harry stále setrvával mezi dveřmi, jako by čekal na pozvání od druhé obyvatelky bytu. Ta ho sledovala se zkroušeným výrazem a nadějí, že to mezi nimi teď nezačne být zvláštní. Upírala na něj pohled a prohlížela si, jak mu to v bílém tričku a teplákách slušelo. Asi začínala mít slabost pro tepláky, jak se tak na něj dívala, ale nehodlala to dávat najevo. Nechtěla mu nadbíhat.

„Mám se pozvat sám?" optal se váhavě. Pansy pokrčila rameny a sklopila pohled k hrnku na stole. „Co s tebou je?" zeptal se vzápětí, když si všimnul, že něco není v pořádku.

„Proč jsi přišel?" zajímalo ji, ale stále se na něj nedívala.

„Kvůli Nevillovi," přiznal nejprve. Když viděl, jak se ještě více zakabonila, došlo mu, že tohle slyšet nechtěla. „To bylo samozřejmě jen záminkou, abych tě mohl vidět. Ale to jistě víš, ne?"

„Nevím," odsekla. „Nemůžu vědět něco, co se honí pouze v tvé hlavě, Pottere."

Zaskočila ho tím, jak s ním mluvila. Ačkoliv ho nepozvala dovnitř, vstoupil a zavřel za sebou dveře. Docela nejistým krokem překonal vzdálenost mezi nimi a zastavil se až u ní, kde se rukama zapřel o stůl. Na předloktích mu vystupovaly žíly, na které se odmítala podívat, neboť by nevydržela být uražená.

A ona chtěla být uražená, chtěla, aby o ni alespoň trochu zabojoval a ujistil ji, že to všechno nebylo jen náhlé pomatení smyslů.

„Provedl jsem ti něco?"

Zavrtěla hlavou.

„Tak proč se mnou mluvíš, jako bych něco udělal? Myslel jsem, že..."

„Že co?" zvedla k němu pohled. Byl plný zklamání a rozhořčení.