V zajetí touhy | hansy

V zajetí touhy | prolog

Pottere,

pevně věřím, že dál už nečteš, protože jsi můj dopis zmuchlal a přiložil s ním v krbu. Věř nebo ne, shoří rychleji, než jsem ho napsala, čemuž se říká marná práce.

Jelikož tu píšu jen tak do prázdna, mohu být zcela upřímná. Sama bych na tvém místě nečetla zpověď někoho, kdo mě chtěl mrtvou. Je to logické a nemám ti to za zlé, přesto se tu hodlám vyzpovídat, protože se díky tomu prý dovedu posunout kupředu. Říkala mi to má kamarádka věštkyně, tak na tom nejspíš bude nějaké to zrnko pravdy.

Nejhorší na omluvě je, když se na dotyčného musíš dívat a bojíš se jeho reakce. V tomhle mám výhodu. Jasně, mohla bych přijít před tvůj dům v Godrikově dole, protože každý, kdo tě zná, ví, že tam žiješ, ale to neudělám. Ne, že bych byla srab a bála se reakce, ale jednoduše se na tebe nepotřebuju dívat. Dělám to hlavně pro sebe, ne pro tebe.

Tak či tak, abych se dostala k té omluvě a neztrácela tu svůj drahocenný čas... Mrzí mě to.

Nemrzí mě, jak jsem se chovala, to omlouvat nebudu, ale mrzí mě, že jsem tě chtěla vidět mrtvého. V tu chvíli jsem si řekla: „Radši on, než moji přátelé." Dneska to vidím jinak. Kdyby mě ostatní poslechli a měli stejný názor, nejspíš v našem světě nastane tyranie, ze které bychom se nikdy nevymanili. Ani by mě tehdy nenapadlo, že se ti opravdu podaří vyhrát. Strach byl tehdy silnější než zdravý úsudek, ale upřímně... kdo v úzkých uvažuje logicky?

Tímto se ti tedy z celého srdce omlouvám a uznávám, že jsem docela ráda, že žiješ.

Podepsána

Pansy Parkinsonová