Riziko povolání (H. Quinzell/J. Valeska)

3.Shledání (z pohledu Harleen)

V odpočívárně zazvonil telefon.Pamela mi ho podala a já ho přiložila k uchu.,,Ano?"ozvala jsem se.Ze sluchátka se ozvala Natascha a zněla celkem naštvaně.Výraz v obličeji se mi změnil z překvapeného na veselý,až se mi podařilo vykouzlit dokonalý úsměv.

Ukončila jsem hovor a s rozzářenýma očima jsem zírala na Pamelu.Ta jen vyvalila oči.,,Proč se zase usmíváš jak magor?"zeptala se nechápavě.Já jsem se rychle zvedla ze sedačky a začala jsem skákat po celé místnosti.,,Mám klienta!"vypískla jsem a vrhla se k ní.

Pamela měla na tváři zaražený výraz.,,Asi bych se měla radovat,že jsi hned při svém prvním dni dostala prácičku.Ale po prvním člověku tě ta radost přejde,to mi můžeš věřit."zamumlala.Já jsem vůbec nechápala,proč je tak nerudná.Vždyť je to super.

,,Juchůůů!"vyjekla jsem a vyběhla ze dveří.Nechtěně jsem vrazila do Nataschy,která se zakolísala na místě.,,Doktorko Quinzellová,ovládejte se trošku!"vykřikla za mnou,ale nechala mě doběhnout na samotky.Když jsem tam "došla",zklidnila jsem krok.Za sebou jsem slyšela pleskání sandálů o dlaždičky.Otočila jsem se a za mnou běžela Natascha.

,,Slečno,prosím vás.Mohla byste se trochu uklidnit?Děkuji...Teď pojďte za mnou a já vás dovedu za tím novým člověkem.Jen vás musím předem varovat,že není moc normální."syčela,když se zastavila vedle mě.Odevzdaně jsem se na ni podívala.,,Tak mě tam teda doveď."podvolila jsem se a vydala se za ní.

Ona mě přivedla k světle žlutým dveřím a než jsem vešla,ještě mi podala modré desky s papíry a propisku.,,Máš tam poznámky k jeho případu.Teď běž."nakázala mi a nechala mě tam.S povzdechem jsem otevřela ony dveře a vešla dovnitř.Na kovové posteli seděl mladý chlapec,kterému nemohlo být víc než 20 let.

V místnosti nebylo nic jiného než ta postel a stůl se dvěmi židlemi.,,Posaďte se,prosím."pokynula jsem mu a sama jsem si sedla na židli naproti jeho posteli.,,Jak se jmenujete?"zeptala jsem se.Sjel mě pohledem,při kterém se mi udělala husí kůže.,,Jerome Valeska."odpověděl po chvíli mlčení.Po pěti minutách tohoto vyslýchání jsem zjistila,že mu je devatenáct let a pracoval v cirkusu.

Nahlédla jsem do jeho spisu.,,Píše se zde,že jste zabil svou matku...Co vás k tomu vedlo?"nechápala jsem,proč by to dělal.Úsměv mu zamrzl na rtech.,,To byste nepochopila."odsekl mi.Rozhodla jsem se,že budu trpělivá.,,Bylo to kvůli nějakému traumatu z vašeho dětství,nebo v tom bylo něco jiného?"Viděla jsem na něm překvapení.Zjevně čekal,že když mě odkopne,nebudu se do toho více motat.

,,Proč se o to tak zajímáte?!"utrhl se na mě místo odpovědi.Uvědomila jsem si,že to pro něj musí být těžké, když je tady zavřený a nemůže nikam jít.,,Jsem tady v práci,takže bych byla ráda,kdybyste mi to trochu usnadnil.Mohl byste se mnou spolupracovat?Slibuji,že se to policisti nedozví."povzdechla jsem.

,,Ale co když vám nic říct nechci?Do toho,co jsem zač,vám vůbec nic není!Běžte si vobstarávat jiný lidi tady a mě nechte být!"zakřičel,když mu přetekly nervy.Zkusila jsem tedy laskavý úsměv a prohlédla si ho.Byl lehce pihovatý s ohnivě rudými vlasy.,,Poslouchejte...Z této místnosti se nic ven nedostane.Co kdybyste mi řekl,co se ve vás zlomilo,že jste provedl tu strašnou věc?"prohodila jsem.

Jemu na tváři zableskl krutý úšklebek,který mu tam zůstal.,,Matka byla tyran a otce jsem nikdy nepoznal.Matka mě týrala,bila,škrtila a ještě mnohem víc.Nebylo to lehký.Ale to vy nemůžete pochopit.Nevíte,jaký to je.Rozhodl jsem se,že už to nebudu déle snášet a tak jsem se jí zbavil jednou provždy."dokončil svůj monolog a vyzývavě se na mě díval.

Zmatenější jsem být nemohla.Nevím ani,co přesně jsem čekala,ale tohle ne.Připsala jsem si na papír informace a znovu obrátila pozornost na něj.,,Cítíte výčitky svědomí kvůli tomu?"prohodila jsem opatrně.To,co bych nečekala,byla jeho reakce.Rozesmál se a jeho oči se mu šíleně leskly.Došlo mi,že je blázen.Teď už jsem pochopila,proč ho zamkli sem.,,Ne.Byla to zábava ji zabít,připadal jsem si uvolněně."přiznal po záchvatu smíchu.

,,Jsi tedy toho názoru,že zabít někoho je zábavné..."odtušila jsem tiše.On přikývl.Povzdechla jsem si a měla jsem jistý pocit,že jsem se ani nesnažila,abych zamaskovala zoufalství.,,A co vy,paní doktorko?Co je vaše tajemství?"zajímal se na oplátku on.,,Nejsme tady od toho,abych vám vyprávěla o sobě a svých starostech."vysvětlila jsem mu.

,,To je ale škoda."protáhl jízlivě Jerome.,,To si myslíš?"překvapilo mě.,,No jistě.Já vám řekl,za co jsem tady.Vy byste se taky mohla s něčím svěřit."prohlásil ledově.,,Myslíte si tedy,že něco skrývám?"podivila jsem se a nevědomky jsem přešla zpět na profesionální jednání.,,Ovšem.Každý má nějaké tajemství."přitakal a provrtal mě zkoumavým pohledem.

,,Já ale nemám nic,co bych vám řekla.Mohli bychom pokračovat v tom,co jsme přerušili?"navrhla jsem mu,abych ho znovu nenaštvala.,,Pokud je to pro vás životně důležitý..."protáhl lenivě a ani se nepokusil o zdvořilost.,,Možná se vám může zdát,že na vás mám celý den,pane Valesko,ale není tomu tak.Chci vám pomoct."domlouvala jsem mu.

,,Vy si myslíte,že stojím o pomoc od nějaký blbý bloncky?"zasyčel nenávistně.,,No,dobrá.Pokud jste zatvrzelý v tom,že se mnou nebudete spolupracovat,tak se odsud asi nedostanete.Zaslechla jsem,že to tady není žádný med."prohodila jsem tiše a zvedla se ze židle.,,Dobrá...Tak jo,zahraju si na správnýho pacienta,pokud mi pomůžete odtud ven."povzdechl si zoufale.

,,Tomu se říká správný přístup.Zítra se u vás znovu stavím,a můžeme dořešit vaše propuštění.Ale neslibuji,že udělám na doktorku Romanoffovou dobrý dojem,dobře?"pousmála jsem se na něj.,,Díky.Budu vám nadosmrti zavázaný."prohlásil s jemným úsměvem.,,To mě děsí..."zasmála jsem se a vyměnila si s ním pohled.Už jsem otevírala dveře od jeho cely,když mě zvednutou rukou zastavil.,,Paní doktorko?"šeptl,než jsem vyšla na chodbu.,,Ano?"otázala jsem se.

,,Jak se jmenujete?"zeptal se s úsměvem.Chvíli jsem váhala.,,Harleen Quinzellová."odpověděla jsem mu.,,To jméno budeme muset trochu změnit.A taky ten účes.Vidíte i bez brýlí?"napadlo ho.,,Ano,vidím.Ale musela bych si nasadit kontaktní čočky."vysvětlila jsem mu.Slabě se zasmál a pokynul mi hlavou,že mohu odejít.