Riziko povolání (H. Quinzell/J. Valeska)

1.Osud (z pohledu Harleen)

Zazvonil mi budík ve tvaru obdélníku.Zaklapla jsem ho a vstala.Dnes jsem šla do nové práce a musela jsem udělat dobrý dojem.

Jenže problém byl,že jsem nebyla stoprocentně normální.Říkejte mi třeba psychopat nebo blázen.Ze skříně s oblečením jsem vyndala bílý pracovní plášť,modrou košili a kalhoty bílé barvy.

Nasadila jsem chápavý úsměv,který byl ale tak falešný,až to bylo vidět.Vlasy jsem si stáhla do culíku,abych se trochu zkulturnila.Vyleštila jsem si sklíčka brýlí a vyrazila z mého malého bytu,který se nacházel jak jinak,v Gothamu.

S klidem v duši,ale zato s ohňostrojem v mozku,jsem dorazila k vysoké,přenádherně zdobené bráně.Vešla jsem dovnitř a s poskakováním a divokým pištěním,které se mi nepodařilo zadržet,jsem došla k psychiatrické léčebně.

Pomalu jsem otevřela dřevěné dveře a vešla dovnitř.Rozhlížela jsem se po chodbě,ve které jsem se ocitla.Jakmile jsem byla uvnitř,uvědomila jsem si,že ani nevím,kam mám jít.Zmateně jsem se točila na místě a přemýšlela,kam ksakru mám vyrazit.Mého zmatení si všimla dívka s červenými vlasy a došla ke mně.

,,Nazdar.Koho hledáš?"zeptala se mě, než jsem stačila něco říct.,,Netušim.Asi někoho,kdo by mě dovedl do cimry,ve který budu,když zrovna nebudu potřeba."řekla jsem lehce nejistě.Neznámá se zasmála a nasadila upřímný úsměv.,,Svoje jméno znáš?"podotkla se smíchem.Obě jsme se zasmály a pokračovaly následně v hovoru.,,Jo,jsem Harleen.Jsem tu nová.",,Jsem Pamela,Pamela Isley."

Zničehonic k nám zamířila holka s vlasy,které sice byly také rudé,ale měly tmavší odstín.Sjela mě zaujatým pohledem a následně se zprudka otočila na Pamelu.,,Doktorko Isleyová,to nemáte nic na práci?"vyštěkla na ni a zdálo se,že mě naprosto ignoruje.

Pamela protočila oči,ale nechala si pořád svůj úsměch.,,Omlouvám se,Natascho.Mimochodem,Harleen,tohle je moje o rok starší kolegyně,Natascha Romanoff."prohodila zvesela a nechala mě o samotě s tou zrzkou.

,,Ahoj.Kam mám jít,abych se mohla připravit na pacienty?"zeptala jsem se.Natascha nadzvedla obočí a povzdechla si.,,Jdi rovnou za doktorkou Isleyovou.Ta také míří do odpočívárny."odpověděla mi odměřeně a vydala se na odchod.

S protočením očí jsem se vydala za Pamelou,která akorát zatáčela za roh.Doběhla jsem ji a zbytek cesty jsme šly spolu.

,,To je Natascha vždycky takovej prevít?"zavtipkovala jsem.,,24 hodin denně,7 dní v týdnu,365 dní v roce."přisvědčila Pamela.,,Jak to dáváte,když vás takhle pořád komanduje?"zajímalo mě.,,Těžko.Většina lidí odejde hned po dvou dnech a hledá si jinou práci."opáčila a dál jsme šly k odpočívárně.

,,Jo,to i docela chápu.Ale na mě to nemusí zkoušet.Já se nenechám zviklat."podotkla jsem sebevědomě.Pamela se na mě překvapeně podívala.,,Abys věděla, závidím ti tvé sebevědomí.Á,už jsme tady..."prohlásila a podržela mi prosklené dveře,abych mohla vejít.Odpočívárna vypadala jako kuchyň spojená s obývacím pokojem.Došla jsem k sedačce s přetahem z bílé kůže.

Posadila jsem se a sledovala Pamelu,která šla připravit na kafe.Otočila se ke mně a vrhla na mě přemýšlivý pohled.,,Snídalas?"zeptala se.Záporně jsem zavrtěla hlavou a ona vyndala z malé ledničky máslo a šunku.Už jsem si myslela,že mi připraví rohlík ona,ale zmýlila jsem se.

,,No šup,šup.Cos myslela,že ti to udělám já?Jen pojď a přilož ruku k dílu."poznamenala a v očích měla vidět škodolibou radost.S falešným zamračením jsem se zvedla a přišla k ní.Vzala jsem si nůž na pečivo a připravila si snídani.